Wikipedista:Sondová.Lucie/Pískoviště

= Incident 28. února Šablona:Infobox event = Incident 28. února, také známý jako incident 228 (čínsky 二二八事件; pinyin: Èr èr bā shìjiàn) je název pro povstání, které vypuklo na Taiwanu 28. února 1947 v důsledku nespokojenosti taiwanských obyvatel s autoritářským režimem čínské kuomintangské vlády, která přišla z pevninské Číny již v roce 1945. V následujících necelých dvou letech se životní standard, a i obecně celá situace na Taiwanu natolik zhoršila, že zdánlivě nedůležitý incident vyústil v událost, kvůli které nakonec zemřelo několik tisíc až desetitisíc Taiwanců.

Příčiny

Předání Taiwanu z rukou Japonska (Haruki Isajama) do rukou KMT (Čchen I) 1945

Ostrov Taiwan, za války okupován japonským císařstvím, měl po prohře Japonska ve válce připadnout pod správu čínské kuomintangské administrativy. Stalo se tak 25. října 1945, kdy generál Čchen I převzal kapitulaci Japonců a spolu s ní i nadvládu nad ostrovem. Taiwan, po padesáti letech japonské okupace, doufal ve větší svobodu návrat pod správu Číny tak vítal. Pravdou však zůstávalo, že si pevninská Čína a Taiwan vzájemně příliš nedůvěřovaly, jelikož zatímco Taiwan pod správou Japonska vzkvétal, v Číně panovala bída. Přestože tou dobou ostrov obývali nejen japonští vojáci, kteří v zemi do té doby udržovali pořádek a postihovali jakékoliv proti-japonské chování, ale i japonští civilisté, kuomintangská správa byla zpočátku přijata poměrně pozitivně.

Situace se však změnila, když si taiwanská strana uvědomila, že jim nebude dopřán takový stupeň autonomie, jaký požadovali. Čankajšek jmenoval guvernérem Taiwanu svého přítele Čchen Iho, zatímco se na Taiwanu předpokládalo, že se zvolí taiwanský guvernér, který bude respektovat právo Taiwanu na sebeurčení. Problémem však nebyl pouze to, že zvolili ne-taiwanského guvernéra, ale i to, že Čchen I měl v Taiwanu špatnou pověst (v čínské provincii Fu-ťien, jejímž guvernérem se také stal zásluhou Čankajška, zavedl model nazývaný nezbytný státní socialismus, díky kterému mohl s územím jednoduše zacházet jak se mu zachtělo, v roce 1935 poté navštívil Taiwan a gratuloval Taiwancům ke štěstí, které je provázelo díky japonské správě. Tyto události si někteří starší Taiwanci pamatovali a přirozeně k Čchen Imu chovali jistou nedůvěru).

Okupace ostrova

Jakmile byl 25.10. 1945 ostrov oficiálně převzat čínskou správou, Taiwanci stále doufali v to, že je tato nová správa povede k hospodářskému rozkvětu, ale i v tom se mýlili. Čchen I se rozhodl, že se k ostrovu bude chovat jako k dobytému, ne osvobozenému, území. Nejdříve se rozhodl vyhostit z ostrova Japonce, následně Kuomintang postupně začal získávat pod kontrolu podniky, které tvořily valnou část taiwanské produkce, do jejichž vedoucích míst dosadil pevninské Číňany, a to na úkor nejen Japonců, ale i Taiwanců. Na přední místa se tak dostávaly nekvalifikované osoby, které ještě dále přidělovaly další místa svým známým a příbuzným, čímž ještě více situaci zhoršovaly a podniky tak krachovaly. K nespokojenosti obyvatelstva vedlo také rozkrádání, především majetku, který byl ve velkém odvážen z Taiwanu na pevninskou Čínu, která byla momentálně po válce, vysílena i vnitrostátními válkami, vyčerpána. Za toto rozkrádání, dle nařízení, které vydala Čchen Iho vláda, nebyl nikdo potrestán. Taiwan se začal potýkat s problémy vysoké ceny a nedostatku potravin, ale i se zhoršením zdravotní péče. Jelikož byl Taiwan v rámci okupace Japonskem vnímán jako modelový stát, tudíž zde byla budována rozsáhlá infrastruktura, produkce podporována, stejně tak podporováno právo na soukromé vlastnictví, bylo pro Taiwance obrovským zklamáním, když viděli, jakým se země vyvíjí směrem. Nejen, že se údajně hrubý domácí produkt Taiwanu snížil až o 17%, ale desetitisíce Taiwanců byly propouštěny z veřejných sektorů a nahrazovány ve svých pozicích méně způsobilými pevninskými Číňany.

V rámci prvních taiwanských voleb v únoru 1946 Taiwanci stále doufali ve zlepšení situace. dosazení vlastních zástupců a v získání lepších práv. To se však nepodařilo, Čchen I si dosazoval své známé, rozšiřovala se korupce , což ještě více provokovalo taiwanské obyvatelstvo, které ještě více zdrtila skutečnost, že provinční vláda na začátku roku 1947 zvýšila daně, začala propouštět státní zaměstnance, přestože již nezaměstnanost na Taiwanu byla vysoká. Místa, která Taiwanci uvolní tak měla být přidělena přistěhovalcům z pevniny. Obecně se pevninské obyvatelstvo Číny mělo daleko lépe na úkor původních Taiwanců. K následujícím nepokojům vedl i fakt, že USA na situaci na Taiwanu nijak nereagovalo.

Průběh

Incident začal v podstatě nevinně. Pro spoustu obyvatel bezvýchodná situace, kdy lidé marně hledali legální práci, zapříčinila to, že se rychle začal rozvíjet černý trh. Okupační správa fungovala na principu tvrdé kontroly obyvatel a jakékoliv nezákonné živobytí bylo přísně potrestáno. Krutá doba však vedla Taiwance k zoufalým činům. Chudá žena, která se snažila prodat v parku v Taipei prodat několik balíčků cigaret, byla obviněna z prodeje nezdaněného zboží a nakonec jedním agentem tzv. Antimonopolního úřadu zasažena ranou do hlavy, načež zemřela. Údajně se na místě stihlo shromáždit množství lidí, kteří se proti agentům postavili, avšak ti se na ně neohlíželi a na místě zůstal ještě jeden mrtvý. Tento incident vyústil následující den k demonstracím a průvodům s prapory a peticemi, které hlásaly potrestání vrahů a změnu antimonopolního zákona. Se svou žádostí zamířili přímo k paláci guvernéra Čchen Iho, avšak situace se ještě více vyhrotila ve chvíli, kdy demonstranti zjistili, že byli zbiti další dva chlapci - sami zabili viníky a následovaly další dny plné násilí.

Ozbrojení vojáci bez upozornění postřelili demonstranty a následně se na ulicích začala projevovat i nespokojenost Taiwanců, kteří na oplátku ubíjeli i civilní přistěhovalce. Několika demonstrantům se podařilo proniknout do budovy rozhlasu, kde přinutili redakci, aby odvysílala zprávu o masakru v ulicích. Guvernér panikaří a vyhlašuje stanné právo, které nakonec pod tlakem ruší a snaží se s demonstrujícími Taiwanci udobřit.

Čchen I následující den prohlásil, že situace, která nastala, je vyšetřena a finanční náhrady rozdány. Byla stanovena Komise na prozkoumání Incidentu 228, která měla situaci vyřešit - nakonec předkládá guvernérovi listinu "32 požadavků", ve které apeluje na reorganizaci moci a ekonomiky s důrazem na spokojenost původního obyvatelstva. Tyto požadavky guvernér naoko přijímá.

V tuto chvíli ale ani jeho prohlášení nepomohlo, jelikož Taiwanci neprotestovali jen proti tomuto konkrétnímu incidentu, ale i proti vládě a situaci, která postupně vznikala od roku 1945, kdy japonskou okupační správu nahradilo vedení Kuomintangu. Taiwanci začali na ulice vylepovat plakáty a požadovat po Čchen Im reformy vlády a systému, např. snížení pravomocí Kuomintangu v období voleb a svobodu slova bez cenzury tisku. V ulicích dále zuří nepokoje a umírají další lidé. Vznikla také Taiwanská liga mládeže, hnutí, které požadovalo větší zapojení Taiwanu jakožto modelové provincie Číny s co největší autonomií, také ale přímé volby guvernéra i funkcionářů. Veškeré požadavky měly vést k zlepšení hospodářství, snížení nezaměstnanosti, rozvoji kultury a zajištění demokracie. Demonstranti však požadovali i změny v armádě: vojenské policii by mělo být zakázáno zatýkat civilisty a Taiwanci sloužící v armádě měli být povolávání ke službě na Taiwanu, nikoli i v Číně. Množství požadavků a jejich znění však bylo na Čchen Iho příliš a i když tvrdil, že vojáky nenasadí, 8. března si nové posily z Číny, ozbrojení vojáci, prostřílely cestu k Taipei.

Pro Taiwance, kteří věřili v naplnění listiny "32 požadavků", byly následující týdny šokem. Opět bylo vyhlášeno stanné právo, vojáci po příchodu do hlavního města bez milosti rabovali a vraždili civilní obyvatelstvo. Lidé, kteří se podíleli na demonstracích, tvorbě proti-vládních tiskovin a letáků byli zatýkáni a popravováni, po tisících, postupně již více s rozmyslem - nejvíce spadeno však měli na elitu národa, počínaje lékaři, konče studenty. Cenzura se ještě více rozšířila a kromě povolených tiskovin byl výdej ostatních tiskovin zakázán. Rabování a vraždění dále pokračovalo a bylo zastaveno až 17. března, kdy do Taipei přiletěl vyslanec Čankajška Paj Čung-si v doprovodu Čankajškova syna. Zatýkalo se však až do konce roku 1947.

Důsledky

Čankajšek sám, přestože se Čchen Iho zpočátku zastával, ho nakonec musel, pod tlakem a negativními ohlasy na Čchen Iho vedení Taiwanu, odvolat. Na Taiwanu byl dosazen guvernér Wej Tchao-ming, který se snažil opět nastolit diktaturu. Nakonec, když v roce 1949 uprchl Čankajšek před Komunisty na Taiwan, nechal Čankajšek sám, přestože se Čchen Iho zpočátku zastával, ho nakonec musel, pod tlakem a negativními ohlasy na Čchen Iho vedení Taiwanu, odvolat. Na Taiwanu byl dosazen guvernér Wej Tchao-ming, který se snažil opět nastolit diktaturu. Nakonec, když v roce 1949 uprchl Čankajšek před Komunisty na Taiwan, nechal roku 1950 Čchen Iho veřejně popravit.

Bezprostředně po incidentu 228 se kuomintangská propaganda snažila vzniklý masakr prohlásit za dílo taiwanských komunistů. Přestože toto tvrzení nemohlo obstát, jelikož komunistická strana na Taiwanu čítala jen malé množství lidí, a tak dění v zemi ani natolik ovlivňovat nemohla, měli Taiwanci strach mluvit a incident tak byl po dlouhá léta tabuizován. Toto období, také nazývané "bílý teror", trvalo až do roku 1987, tedy 40 let.

Jeden z památníků 228

Tedy až na konci osmdesátých let se situace uvolnila a o událostech se začalo postupně otevřeně mluvit. Obětem masakru byl postaven pomník a pozůstalým byly vyplaceny finanční náhrady. V rámci připomínání si této události byly, počínaje rokem 1992, stavěny památníky po celém ostrově, události nám připomínají i parky a muzea, která v názvu nesou symbolické číslo "228", které odkazuje k 28. únoru.