Wikipedista:Mojmir Churavy/TestovaciStrankaCN

Václav Valenta na Sibiři v zimě roku 1918

Japonská transportní loď Shunko Maru

Úvod

Následující text je přímou citací z díla pedagoga, beletristy a legionářského spisovatele Václava Valenty–Alfay (1887–1954) Česká škola na Sibiři od 4. července 1919 do 1. března 1920. První vydání beletristicky upraveného Valentova „deníku“ vyšlo po první světové válce v roce 1924 za podpory ministerstva školství a národní osvěty v rozsahu 91 stran. Citace pocházejí ale z pozdějšího vydání (rok 2020), které bylo zahrnuto jako jedna z dílčích částí (4. část) do knihy Česká škola na Sibiři: vzpomínky legionáře Václava Valenty. Zde je prakticky stejný text jako vyšel v roce 1924, text se nachází mezi stránkami 191 až 292 a citace níže uvedené jsou převzaty jen ze stran 267 až 279.

Původní text Valentovy České školy na Sibiři byl ve vydání z roku 2020 (a nejspíše i ve vydání z roku 1924) doplněn černobílými fotografiemi pocházejícími z Valentova legionářského alba. (U fotografií není nikde uveden jejich skutečný původce, ale autorem většiny z nich byl nejspíše československý legionář – fotograf baterie československých legií na Rusi – František Vopat (* 1. dubna 1877 Černíkovice okres Kralovice – 1945) – dělostřelec a fotograf 1. dělostřelecké divize.)

Stručné shrnutí předchozího necitovaného textu

Vladivostok – pohled na přístav Zlatý roh

Vladivostok – kasárna na Ruském ostrově

Česká škola na Sibiři od 4. července 1919 do 1. března 1920 je popis událostí pojatý formou beletristicky zpracovaného deníku. (Autor v předmluvě uvádí dataci zpracování 4. května 1924.) Vlastní přesná datace začíná 7. července 1919 a pokračuje v časově specifikovaných záznamech různé (nepravidelné) „hustoty“ (často prokládaná beletristickým líčením různých událostí) prakticky až do 1. března 1920.

Občanská válka v Rusku, která propukla koncem roku 1917 zasáhla v roce 1918 téměř většinu území Ruska a způsobila nárůst utečenců. V jejím důsledku se na nádražích objevovalo velké množství dětí, které se zde snažily přežít žebráním. Někteří bezprisorní chlapci se připojili se souhlasem legionářů k československým jednotkám a stali se jejich součástí coby tzv. „nezletilí dobrovolníci“. Hoši se pravidelně podíleli na chodu útvarů, legionáři je učili různým řemeslům ale i vojenským (bojovým) dovednostem. Počátkem roku 1919 měla skoro každá rota minimálně jednoho „nezletilého dobrovolce“. Velkou brzdou pro budoucí snadnější začlenění těchto dětí do společnosti byla jejich negramotnost. První návrh na založení školy pro tyto nezletilé se datuje do začátku července 1919, kdy byl předložen náčelníkem štábu 1. střelecké divize podplukovníkem Milošem Žákem. Návrh byl následně schválen nejvyšším velitelem československých vojsk v Rusku generálmajorem Janem Syrovým. Návrh požadoval soustředění všech nezletilých dobrovolníků do Irkutska, kde pro ně bude zřízena škola s výukou ruštiny a češtiny po vzoru československých obecných škol. (Již tehdy se předpokládala evakuace většiny žáků do Československa.) Rozkazem majora Josefa Eisenbergra byli vyzváni velitelé všech jednotek na trase Irkutsk–Omsk–Irkutsk–Vladivostok k nahlášení počtu těchto nezletilých osob a jejich následnému odeslání do nově zakládané Školy pro nezletilé dobrovolce čsl. vojska na Rusi. Velitelem školy byl generálem Janem Syrovým dne 7. července 1919 určen podporučík Jan Kysela a starším učitelem Václav Valenta. Nadřízeným orgánem školy se stal inspektor československých vojsk na Rusi generálmajor Vladimír Nikolajevič Šokorov.

Škola pro nezletilé dobrovolníky byla dislokována (od 4. července 1919) v Irkutsku ve starých poschoďových dřevěných kasárnách na Zvezdočce na levém břehu řeky Angary. Od 19. září 1919 proběhl přesun celé školy vlakem do pevnostních kasáren na Ruský ostrov v zálivu Petra Velikého v Japonském moři, několik kilometrů jižně od města Vladivostok (poblíž zálivu a přístavu Zlatý roh). Tady škola pokračovala ve své činnosti od 15. října 1919 až do 16. prosince 1919, kdy školu navštívil na inspekci plukovník Oleg Svátek. Ten vykonával na Dálném východě funkci velitele důstojnické školy a byl přímým nadřízeným školy nezletilých dobrovolníků. Přímý rozkaz k evakuaci do Československa obdržela škola 19. prosince 1919 a od tohoto data se začalo osazenstvo školy připravovat na přesun do vlasti.

Účel přímé citace Valentova popisu 15. transportu čs. legií

Rukou psaný (a v kopii v pozůstalosti zachovaný) lodní deník plukovníka Josefa Churavého líčí s železnou pravidelností den po dni průběh plavby 15. lodního transportu z Vladivostoku do Terstu japonským zaoceánským parníkem Shunko Maru. Jevilo se jako užitečné a zajímavé porovnat oba texty a vzájemně je doplnit o přesnější popisy míst trasy, zeměpisné souřadnice, dataci, dobové fotografie apod.

Přímá citace z Valentova popisu

16. prosince 1919

Oleg Svátek

(Začátek doslovné citace) 16./XII. Na inspekci naší školy přišel velitel důstojnické školy, plukovník Svátek, který jest zde na Dálném východě naším nadřízeným. Těchto dnů přijede do přístavu nehlášená anglická loď a sebere zbytek 1. střeleckého pluku a hned za ní hlášena je loď japonská. Ve Vladivostoku kromě 1. pluku není vojska. Nebude-li do příjezdu lodi v přístavu 2. střelecký pluk, který stojí zatím v Mandžurii bez uhlí ve vlacích, pojedeme do vlasti my s důstojnickou školou.

19. prosince 1919

19./XII. Druhý vlak přijeti nemůže. Shunko Maru, japonská loď, Přijede 21./XII. do přístavu. Přišel rozkaz hotoviti vše k evakuaci. Nejpříjemnější rozkaz za celých pět let prožitých na Sibiři.

Škola se mění rázem v truhlárnu. Sbíjejí se bedny na školní věci, každý hotoví svoji bednu na nejnutnější potřeby. Likvidujeme školu. Z učebných pomůcek vezmeme domů jenom části na ukázku — pár obrazů, sešitů, kancelář — sbírku uralských nerostů. Smíme totiž na loď vzíti jen omezenou váhu zavazadel. Ostatní knihy, mapy, obrazy, vycpaniny, diagramy, papír, globus předáváme ruské škole na ostrově, která nemá vůbec učebných pomůcek. Lavice, tabule i ostatní zařízení — lampy, zvonek, hodiny, stoly předáváme ruské škole generálního štábu, která zde po nás zaujme místo. Kuchyni s veškerým zařízením, vůz s koňmi i kočího předáme táboru příslušníků občanů Československé republiky, který se na ostrově právě zařizuje. Těm též předány i ostatní zbylé věci ze skladiště oděvů a zásob. Na loď vezmeme si jen ušetřené máslo a na tři dny chléb.

Dnes vyplňujeme též lodní „průkazy". To jsou jakési legitimace, opravňující majitele jeho ke vstupu na loď. Průkazy mají běžná čísla evakuovaných, číslo transportu, náš byl 15., jméno evakuovaného, část ke které patřil.

23. prosince 1919

Japonská loď Shunko Maru, se kterou jela domů důstojnická škola a škola nezletilých dobrovolců, invalidé a legionáři starší 42 let, celkem 1267 osob

23./ XII. V noci přišel rozkaz, že ráno v 9 hodin čeká na ostrovním přístavu „Podnoží" český parníček Smělčak, který nás převeze do Vladivostoku k lodi. Bagáž poslali jsme již včera.

Ve 2 hodiny po poledni zatáčí s námi Smělčak na Zlatém rohu pod Egršeld, kde stojí zakotvena naše loď, všecka omrzlá ledem. Na rádiu visí tlusté provazy jinovatky, všechna lana jsou obalena ledem a boky lodi až k palubě samý led. Jeřáb tahá na loď balíky podrážkové kůže. Ostatní části jsou již naloženy, všude se lidmi jen hemží. Pojede nás 1360. Loď je nová, byla puštěna na moře v listopadu letošního roku, nosnost 11 tisíc tun. Vnitřní zařízení na spaní zcela nové, ale velmi nepohodlné. Každý máme v lodi postel, vždy tři nad sebou, postel nad postí tak nízko, že se na ní může jen spáti a ti větší musí spáti skrčení, aby jim nohy netrčely do uličky. V lodi se topiti nemůže. Vše je dosud otevřeno, loď obalena ledem z venku — 35 °R. Dnes ještě nevyjedeme. Spáti na lodi není vůbec možno. Jdeme na noc do amerického baru. Odjezd je hlášen na zítřek po poledni ve 2 hodiny. Prvé dny bude cestování zlé, dokud se neoctneme v teplejším pásmu. Celou noc nakládají zásoby konserv, rýže, hrachu, čočky, makarónů. To bude naše strava na cestě kolem světa. Kuchyně pro celou loď je pouze jedna o osmi kotlích a inženýr hlásí, že nám tři mráz roztrhl. Do Šanghaje, kam prý dojedeme asi za týden, bude stravování nedokonalé. O poledni bude míti vždy oběd příď a v noci záď lodi

24. prosince 1919

Přístav ve Vladivostoku

Stanislav Čeček

24./XII. K poledni je vše přihotoveno. Lodní píšťala hučí a svolává opozdilce na loď. Námořníci svinují lana, otáčejí jeřáby na svoje stanoviště, zakrývají palubu, přikrývají nepromokavými plachtami podlahu, na kapitánském můstku stojí již lodivod. Před lodí čestná setnina očekává generála Čečka, který se přijde s transportem rozloučiti. Prohlížíme, nezůstal-li nám některý nezletilec na pevnině. Všech 105 je zde. Všichni evakuovaní tísní se v mrazu na palubě. Čekají, až se dostanou alespoň 10 metrů od břehu. Pak teprve budeme věřiti, že jedeme.

Rázem druhé hodiny lodní píšťala táhle zahučí, lodníci vystrčí vlajky, zvedá se kotva. K zádi lodi lanem přiváží motorovou lodici, která nás odtahuje od nábřeží, aby se třením o kvádry loď nepoškodila. Lodní šroub začíná zvolna pracovati. Loď se hýbe. „Nazdar! Šťastnou cestu!" ozve se z břehu, od něhož se začínáme pomalinku odšupovati. Na palubě zpívá se Kde domov můj?. A už jsme dva metry od břehu a už jsme deset! Jedeme! Jedeme! „Nazdar!" křikne nám naposledy na rozloučenou generál Čeček. „Nazdar!" zahřmí z paluby, a když pozdrav zalehl v moři, křikne jeden bratr z paluby na generála: „Tak a teď si tu zůstaň, my už jedeme!" Sobec, jen když on jede. Ale ostatní měli radost též, jen jakás obava před tou dalekou cestou nedala radosti projeviti se.

Zatáčíme k Ruskému ostrovu a za hodinu ztrácíme Vladivostok z očí a ocitáme se širém moři. Tam radost evakuační rychle mizí. Moře se viní, loď se kolébá z boku na bok. Slabší bratři druh za druhem mizejí v útrobách lodních, balí se v přikrývky a ukládají svůj rozhoupaný žaludek na promrzlou postel, aby po půl hodině běželi odvésti první daň moři.

Jsme v Japonském moři, z nejneklidnějších to moří. V přístavu led, dále pak lodní tříšť bránila vinám v kolébání, ale tady na volném moři nedají se viny ničím omezovati. Led v zátokách vladivostockých je v tyto dny již tak silný, že z Ruského ostrova při jeho jižním cípu, který je nejbližší pevnině, může se přecházeti do Vladivostoku po ledě, jezdí se tudy již na koních, s vozy, i auta s náklady jezdí tudy na ostrov. Cestu Smělčaku brázdí na Podnoží ledokol, ale za několik dní přestanou již naše lodi jezditi a nahradí je nákladní automobily.

K večeru vrací se náš tlumočník od kapitána lodi a nese děsící zprávu. Blíží se tajfun, vítr řádící v Japonském moři. Bude bouře. Na palubě se vše zakrývá — hotoví, diváci, i ti nejvytrvalejší — mezi nimi byli i naši kluci, mizejí z paluby a za půl hodiny začíná loď tanec. V lodi je jako po vymření. Všichni leží a jistě každý myslí na jedno, na mořskou nemoc. A nemyslíme dlouho. Jednotlivci mizejí na záchody — obětují moři a všechny ostatní bolí hlava. Mezi školáky první bouře strašně řádí. Nejmenší náš osmiletý Boris Soloďankin, když jej krátce po bouři navštívím, naříká se mně, že prý to asi nevydrží. Bouře má však též svůj dobrý účinek. Nikomu není zima, nikdo nemá hladu. Všichni klidně leží a naslouchají bití vin o boky lodi a schoulí se bázlivě na loži, když zaslechnou šplouchnutí nad hlavou. To se vina přelila přes palubu. K půlnoci se bouře mírní.

25. prosince 1919

Usínáme a ráno 25./XII. za mírného kymácení plujeme středem Japonského moře k ostrovu Kiu-šiu, (Pozn.: Ostrov Kjúšú, třetí největší ostrov Japonska) kde zastavíme, nabereme uhlí a pitnou vodu.

Tak jsme slavili Štědrý večer na lodi. Koledy dosud neslýchané zpívalo nám moře. Hned prvý den nám tak zamotalo hlavy a žaludky. Když jsme povážili, že nás takových dní čeká ještě padesát, motal se nám žaludek jen těmi myšlenkami. Celý den jen jedeme a jedeme, cestou nepotkáváme ani lodičky. Vždy na pět deset minut odskakujeme na palubu, ale sotva chvíli pozorujeme bouřící se moře, dojme nás to tak, že zas máme na hodinu práci s rozdováděným žaludkem, než jej přivedeme do normálu.

26. prosince 1919

Ráno 26./XII. míjíme Cušimu, památné bojiště námořní z rusko—japonské vojny, a za šera zakotvujeme před přístavem Karacu, kam nás až 27./XII. pouštějí.

27. prosince 1919

Japonský přístav v Karacu (Karatsu) v roce 2014

Podivujeme se Japonsku. Vše je tu jiné než v Rusku. Homolovité vrchy s černou čepicí jehličnatých stromů, boky vrchů proměněny v políčka. Každého metrového kousínku země využito, nasazená na něm zelenina. Každé takové políčko sedí na své terase. Na prvý pohled poznáš, že je země přelidněna a že tu žijí pracovití lidé. V přístavu hemží se plno rybářských lodiček. Na nich sedí Japončíci v šišatých slamnících rýžových, na zádech mají připnutou jakousi slaměnou pelerínku. Připadají mně v tom ošacení jako chrousti. Ještě jsme nezakotvili a již nás obtočí hejno lodic obchodníků s pomeranči, nejrůznějšími tretkami, pohlednicemi, malovanými krabicemi a japonskými slunečníky z prkének. Na motorce přijíždí náš obchodní zástupce, za ním druhá vleče čtyři barže s uhlím, obsednuté dětmi a ženami. Na druhé straně přitiskla se k lodi barže s pitnou vodou. A než se nadáme, hemží se to na palubě japonskými čistými dětmi černookými. Japonky v dřevěných trepečkách klapou po palubě a obchod začíná. První se domlouvají s Japonci naši nezletilci — sojuzničinou. Vědí hned, co stojí to a ono, všemožné informace seženou od japonských kluků, s kterými jsou za půl hodiny jedna ruka.

Najdeš malého Japončíka na posteli našeho molodce, jiný zas zkouší si ruskou beranici, a za novou čtvrť hodinu běhají již naši v slaměných kloboucích a pláštících, vodí se s Japončíky kolem krku, kteří jim dávají pomeranče. Rusko–japonské sblížení. Asi za hodinu začne nakládání uhlí. Malými ošatkami druh druhu šoupe je vždy výše a při tom si zpívají asi tak, jako když na jaře u nás žáby v rybníce kuňkají. Právě tak. A už zas vidíš naše rebjata v řadě podavačů a zpívají jak rození Japonci.

Po poledni 240 lidem dovolena vycházka do města. Na lodicích s jedním veslem vzadu převeze nás Korejec ku břehu. Tam hned každé skupině nabídne se průvodce, vodí nás městem. Ten rusky, ten anglicky zase vykládá a upozorňuje, ke všem je přeochotný. Chceš zajíti do krámu něco koupiti či jen si prohlédnouti. Jde s tebou, Japonci pozvou tě do zahrady, by sis natrhal pomerančů, jdou s tebou a stále se klaní a brebentí. Líbila se nám tahle jejich pozornost, všichni si ji na lodi pochvalovali, dokud jsme se nedověděli pravou příčinu všeho. Jedeme z Ruska. Japonci každý Rus je bolševikem a každého bolševika se mikado (pozn.: zastaralý výraz pro japonského císaře) a jeho režim obává víc než belzebuba. A ani nám nevěří, že bychom nezanesli do země jasného slunce agitaci nebo bolševickou literaturu. Nepustiti nás na pevninu, zdá se jim patrně netaktní, hloupé. Komandovali tudíž do Karacu několik tuctů tajných a ti nás, aniž jsme cos zlého pozorovali, prováděli, hlavně hlídali a s nejponíženějšími poklonami vyprovodili zas na loď. O životě v městě a stavbách nebudu se šířiti, jen Japonky, „žluté nebezpečí", jak jim naši říkají, udělaly na nás nejlepší dojem.

• Momentky z japonského Karacu (Karatcu), konec prosince 1919
• 
  Pohled na přístav
• 
  Vstupní brána před vchodem do chrámu
• 
  Několik japonských školáků
• 
  Několik Japonek (v pozadí se dvěma čs. legionáři)

30. prosince 1919

30./XII. Opouštíme po třídenní zastávce Japonsko a míříme do Číny, do přístavu Šanghaje, v ústí řeky Jank-cekjanku. (pozn: Jang-c-ťiang nebo též Modrá řeka s délkou přes 6300 km) Sotva se ocitneme na širém moři, chytne nás cyklón. Tak nás vítá Čínské moře, bouří, jako nás přijalo moře Japonské. V Japonsku dozrávaly pomeranče, tady fučí studený severák. Dech diktátora nás provází, padá hustě sníh. Břehy Koreje jsou bílé, zasněžené. Bouře trvá dva dny.

1. ledna 1920

Nový rok 1920 oslavujeme v Číně. Po dvoudenní zastávce vyjíždíme k Zadní Indii k přístavu Singapuru. Tam bude další naše zastávka. Až k jižnímu cípu Formosy provází nás „dech diktátora". Sibiř nás nechce pustit ze své moci.

6. ledna 1920

6./I. 1920 míjíme Formosu. Vítr se náhle točí a ráno druhého dne přivítá nás teplý jižní vánek. K poledni stoupne teplota na +19 °R a denně stoupá.

12. ledna 1920

Titulní strana (obálka) prvního čísla časopisu „Jarní paprsek“ vydávaného čs. legionáři během 15. transportu lodí Shunko Maru

Když 12./I. vjíždíme do Singapuru, máme teplotu +29 °R a na pevnině +34 °R. Činí tedy rozdíl temperatury 7o °R. Snášeli jsme přechod úplně dobře, odnesli to jen někteří slabým bolením hlavy. Na palubě běhají naši pouze v plavkách a bílých tropických širácích a ti, kteří se neopatrně na tropickém sluníčku opalovali, mají na zádech puchýře jak zlaťáky. Japončíci natahují nad palubou plachty proti úpalu slunečnímu, polévají palubu vodou, celý den koupeme se pod sprchami.

Naši nezletilci si hoví. Nemusí práti prádlo, běhají po palubě, jak je Bůh stvořil, v noci spí na plachtách nahoře. Moře je úplně klidné, jako olej. Na zádi paluby stojí stoly s lavicemi. Kluci se nudí, začali jsme tedy na palubě vyučovati. Učíme pouze čtení, denně asi dvě hodiny, večer se zpívá. Ostatní čas hoši pracují: čistí brambory, přebírají hrách, metou palubu, pomáhají námořníkem v podpalubí voziti uhlí a topiti. Jsou to jediní pasažéři lodní, kteří vědí na lodi o každém kohoutku, ze kterého teče sladká voda, o každém, z něhož teče voda slaná, vědí, kolik kotlů má loď, kolik uzlů jede za hodinu. Mnohému se od nich můžeš přiučiti. Tak zdomácněli už na lodi, že jsou tu úplně spokojeni. Plavbu nesou velmi lehce, nudí se z nás nejméně. Jen žalob na ně je plno. Tu chytnou jednoho, prý běhal po plachtách, druhý zas, že v noci spí v ochranném člunu, ten zas má přivázané vědro na provaze a při jízdě spouští je z paluby a nabírá slanou vodu. Vlna mu vědro vytrhne a utopí. Tam se zas honili a vrazili do plukovníka, tomu opět spadl slamník do moře. A tak je stále s kluky práce a zábava.

V Singapuru stojíme těsně u břehu. Kluci mají probíhačku. Spřátelili se záhy s Malajci i Indy a záhy mají prozkoumáno celé město. Jen je mrzí, že se nemohou vykoupati v moři. Asi před týdnem zaplatil zde jeden bratr od 1. střeleckého pluku koupání životem. Žralok mu utrhl břicho a druhého pokousal.

14. ledna 1920

14./I. odjíždíme na nejdelší cestu mořskou, napříč Indickým oceánem. Zastavíme se až v Africe, ve francouzském přístavu Džibuti. Cesta nejfádnější, jaká jen může býti. Vždy za tři čtyři dny potkáme jednu loď. Ve dne se bavíme pozorováním delfínů a létajícími rybami, v noci prohlížíme jižní oblohu a ponocujeme do dvou hodin z půlnoci, abychom viděli „Jižní kříž". O jiném neslyšíš na palubě mluviti nežli o hvězdách. I naši kluci již propadli té horečce. Sedí v hloučcích na vozech či plachtách, natažených nad palubou, a co od velkých nachytali, s tím hvězdaří.

Plujeme ve vzdálenosti dvou stupňů od rovníku. Teplota se drží stále kolem +30 °R. Spáti možno sotva od dvanácti v noci, do rána v podpalubí nedá se spáti vůbec. Vše se rozložilo po palubě. Máme nouzi o pitnou vodit. Mýti se můžeme v sladké vodě pouze dvakrát v týdnu, ostatní dny musíme se spokojiti se sprchami. Jsme celí slaní, vše se na nás lepí od soli.

Lodní kapitán na mapě, visící na palubě, postrkuje praporeček. Ach, jak pomalu se plazíme po oceáně!

29. ledna 1920

Po 21 denní plavbě zastavujeme v Džibuti. Kolem zříš jen poušť. Přístav se teprve zřizuje. Nakládáme suché kůže a druhý den plujeme dále. Není zde nač hleděti. Somálci, Habešané a Arabové nemají kromě několika špatných pohledů co na prodej. Máme dvě třetiny cesty za sebou. Každý touží být už alespoň v Suezu.

• Džibuti na cestě 15. transportu čs. legionářů z Vladivostoku
• 
  Džibuti (rok 1902)
• 
  Přístav v Džibuti (v pozadí dvojice čs. legionářů z 15. transportu); 29. ledna 1920
• 
  Velbloudí karavana v Džibuti (v pravé části je dvojice čs. legionářů z 15. transportu); 29. ledna 1920
• 
  Odpočívadlo velbloudích karavan v Džibuti (29. ledna 1920)
• 
  Džibuti kolem roku 1923 (Z francouzska psané knihy: Voyage Autour du Monde (Cestování po světě), autor: Charles a Wilson, Montreal, 1923)

30. ledna 1920

Míjíme Báb-el-Mandeb — Bránu slzí — a vjíždíme do Rudého moře. Jedeme blíže arabského břehu, až v severní části obracíme se k západu a kolem poloostrova Sinajského po šestidenní cestě jsme v Suezu, když jsme si ráno byli prohlédli dalekohledy horu Sinaj.

4. února 1920

Průjezd transportní lodi s československými legionáři Suezským průplavem (cca 1919–1920)

V Suezu musíme čekati, až přijdeme na řadu do kanálu. Máme štěstí. Před námi čekají už jen tři lodi. Ty odjedou ještě v noci a časně ráno jedeme my. A skutečně ráno na úsvitě řadou elektrických světel vede nás lodivod do kanálu asi 50 m širokého a poloviční rychlostí plujeme jím, abychom večer byli v Port Saidu.

Plavba kanálem upoutá pozornost všech. Na východní straně je výhled do pouští, na západě viděti několik oáz, menších lesíků palmových. Tudy vede také trať do Alexandrie a silnice podél kanálu do Port Saidu. Viděti zde všemožné dopravní prostředky: železnici, automobily, vozy, karavany, aeroplány, plachetky, parníky i podmořské čluny. Na východním břehu jsou památky světové vojny. Blíže Suezu viděti rozvalený břeh poškozený Turky, kteří roku 1915 až sem pronikli. Spatřujeme tu stopy bojů: rozbité kasárenské domy, široké drátěné překážky, opevněná návrší, okopy pro děla. Míjíme též několik velikých vojenských ležení s obrovskými zásobami píce, všeho možného válečného materiálu. Na okrajinách ležení jsou stanová města koloniálního černého vojska. Vjíždíme do jezírek, jimiž je veden kanál, a překvapí nás hejna vodního ptactva. Vážně tu pluje před lodí neohrabaný pelikán, dále vidíš hejna růžových plameňáků, černých vodních orlů, lysek, volavek a čápů, a jak se všechna ta havěť jmenuje. Loď provázejí hejna racků a obletují nás vlaštovky. Počasí milé, jarní. Každou půl hodinu potkáváme lodi plující ze Středozemního moře. Loď, jedoucí směrem do Středozemního moře, musí vždy přistáti u levého břehu. Dva Habešany, které i s lodičkou vezeme na palubě, spouštíme jeřábem dolů, zanesou smyčku drátěného lana na západní břeh kanálu a navléknou oko na dřevěný patník. Lodníci pustí jeřáb, provaz se motá na silný železný rumpál a loď se přitahuje ke břehu. Když nás loď minula, odvazují nás Habešani zase od patníku a jedeme dále.

Večer za šera vjíždíme do Port Saidu špalírem obchodních lodí, které tady čekají na řadu do kanálu. Ještě v noci pracují jeřáby, vykládá se kůže naložená v Džibuti. Ráno doplníme zásoby, prohlédneme si město a odpoledne odjíždíme k poslednímu přístavu, cíli našeho putování — Terstu. V přístavu právě hoří ruská loď Tula vezoucí náklad zápalek. Před přístavem míjíme tři potopené tady lodi, jejichž stožáry čnějí nad hladinu.

Poslední týden, a pětileté bloudění světem bude skončeno.

11. února 1920

11./II. pozdě večer zastavujeme na Malém Losinu (pozn: Dnes chorvatský ostrov Mali Lošinj) a provázeni lodivodem vyjíždíme

12. února 1920

12./II. ve 2 hodiny 40 minut do Terstu, právě za 5o dní po opuštění Vladivostoku. Až když loď přirazí ke břehu, spadne ti kámen z prsou, který tě tísnil celou cestu. Teď jsi zas na pevnině. Naděje, že se dostaneš domů živ a zdráv stoupla rázem o 75%.

13. února 1920

13./II. vyjíždí náš transport dvěma vlaky přes Lublaň a Štýrský Hradec do Čech a

17. února 1920

Josef Šnejdárek

17./II. za ranní tmy s nevyslovitelným pocitem vjíždíme do naší drahé republiky, po které už 5 let toužíme. Zastavíme se na pár hodin v Budějovicích a večer téhož dne jsme v Praze.

Naše škola je umístěna ve vršovických kasárnách 73. pěšího pluku až do rozhodnutí, co s ní bude. Hned prvé dny vidíme, že tu bude třeba mnoho vysvětlování, než doma pochopí, koho jsme to přivezli i proč jsme je přivezli, že to není hloupost a zbytečné zatěžování republiky, jak mnozí usuzují, ale věc velmi důležitá, a že jsme ani jinak jednati nemohli a nesměli, tam, kde nás pozorovali všichni spojenci. Udělali jsme tím velmi pěknou věc a ukázali světu, co dokážeme za nejtěžších poměrů.

V Praze první ujal se školy velitel Velké Prahy divisionář Šnejdárek a třeba nemohl sám rozhodnouti, dostali jsme se tak k úřadům a koncem února bylo rozhodnuto, že budeme rozdělení na dvě skupiny: starší čtrnácti let budou umístěni Dorostovým sborem, Praha, Vladislavova čís. 5, na řemeslech, v hospodářství, a pro ty, kteří se hodí na studie, budou hledáni dobrodinci, kteří by se jich ujali. Těchto v prvé skupině je 83. V druhé skupině jsou hoši mladší čtrnácti let, tudíž školou povinní. Ti budou ještě pokračovati v učení. Protože je téměř nemožno umístiti tyto v některém dobročinném ústavu pro přílišnou přeplněnost všech, uvolil se starší učitel školy, Valenta Václav, vyučovati hochy do konce školního roku a v té době postarati se o jejich umístění v rodinách, které by se hochů chtěly ujati. Těchto mladých je 21. (konec doslovné citace)

Závěr

Největší problémy se vyskytly s hochy ve věku od 17 do 20 let, protože je mistři nechtěli přijímat do učení, takže většina z nich se učila řemeslům a řízení aut ve vojenském automobilním depu v Praze na Letné. Mladší chlapci se dostali do učení k různým mistrům a v učení setrvali, někteří pracovali u rolníků. Nejlépe se dařilo těm, kteří se dostali do učení k bývalým legionářům, kteří jim nejlépe rozuměli. Náklady na výživu, ošacení a výdaje spojené s ubytováním hochů bylo na bedrech Československého dorostového sboru a Kanceláře čs. legií. Sporné byly i otázky udělování státního občanství, domovského práva a legionářských potvrzení pro nezletilé hochy. Škola nezletilých dobrovolníků byla zrušena 6. června 1920 umístěním posledního nezletilého hocha.

Zdroje

Literatura

• VALENTA-ALFA, Václav. Česká škola na Sibiři od 4. července 1919 do 1. března 1920. Praha: Dědictví Komenského, 1924. 91 stran; Spisy Dědictví Komenského; 242. Knih. Pedagogických rozhledů; svazek 4.
• VALENTA-ALFA, Václav. Česká škola na Sibiři: vzpomínky legionáře Václava Valenty. První vydání. Praha: Československá obec legionářská, 2020. 387 stran. Edice pamětí Československé obce legionářské; svazek 12 (celkem 13. svazek edice). ISBN 978-80-87919-73-6. Strany 181 až 292, citace jen ze stran 267 až 279