Wikipedista:Honzasoukup/Pískoviště

Sankin‑kótai (参覲交代/参覲交替, Sankin-kōtai) nebo též systém střídavé služby je pojem označující nástroj politické kontroly moci šógunátu v období Edo. Daimjó z různých částí Japonska museli pravidelně cestovat do Eda a ve městě dlouhodobě pobývat. Jednalo se o systém, který po stovky let řídil valnou část života japonské vládnoucí třídy.

Systém střídavé služby byl jedním z nástrojů, kteří Tokugawové zavedli pro upevnění své moci nad Japonskem.

V období Edo (1603-1868) bylo Japonsko rozděleno na přibližně 300 územních celků.

Daimjó byli povinni navštěvovat šóguna v Edu, a proto si ve městě zřídili rezidence. Daimjó si do Eda přiváděli také své samuraje, vždy s sebou tedy měli i omezenou vojenskou sílu. Sídla zahrnovala malý palác pro daimjó a jeho rodinu, který většinou obsahoval i prostory pro nutnou administrativu. Dále pak daimjó vydržoval kasárna pro samuraje nižšího stupně, kteří ho doprovázeli.

Mnozí feudálové sloužili v Edu v rámci tokugawské administrativy, jíž vévodila rada starších (ródžú), která se však rekrutovala výhradně z daimjóú fudai (tj. dědičných vazalů Tokugavů). Díky tomu byla pozice tokugawských šógunů pevnější, než tomu bylo v případě jejich předchůdců z rodů Minamoto, Ašikaga nebo regentů Hódžó.

Tokugawové se snažili připoutat si nejvýznamnější knížecí rody prostřednictvím sňatků, ale hlavními metodami bylo zadržování rukojmích a střídavá služba u knížecího dvora. Obě tyto metody se doplňovaly. Daimjó posílala zprvu své rodiny do Eda dobrovolně, od roku 1633 se tento systém stal ale obecně závazným. Na cestách do Eda byly na kontrolních stanovištích byly kontrolovány jak ženy opouštějící město, tak zbraně. Obojí totiž mohlo být příznakem spiknutí. Podobně byla vyžadována přítomnost v Edu samotných daimjó, která se od roku 1635 stala povinnou. Podle sankin-kótai musela většina daimjó v Edu trávit každý druhý rok. Od roku 1642 pak měli takovou povinnost všichni feudálové. }}

Tento systém nutil každého daimjó, aby si v Edu vydržoval jednu nebo i více rezidencí. Průvod doprovázející významnějšího knížete čítal i několik tisíc lidí a představoval pestrou dobovou podívanou, zejména podél Tókaidó (spojující Edo a Kjóto). Cestovní výdaje a náklady na pobyt v Edu šlechtu silně finančně zatěžovaly, dosahovaly často až poloviny jejich ročního příjmu. Dlouhodobým pobytem v Edu daimjó navíc postupně přivykali životu u dvora, čímž se postupně měnili z provinčních válečníků na dvořany, což spolu s omezením jejich příjmů (prostřednictvím povinných výdajů na cesty a pobyt v Edu) také snižovalo možnosti potenciálního spiknutí.

Vedlejší efekty

Jedním z vedlejších efektů systému střídavé služby byla komercializace hospodářství a vznik jednotného celonárodního trhu. Šlechta byla nucena k velkým výdajům, jejichž pokrytí bylo možno zajistit jen prodejem místních produktů často mimo území daného knížectví. Z toho důvodu zavedla některá knížata monopol na místní zemědělské, mořské nebo lesní produkty a řemeslné výrobky.

Dalším efektem bylo vybudování velmi dobré a husté sítě silnic a také mimořádný rozkvět Eda, které vyrostlo z rybářské vesnice v miliónovou metropoli. V roce 1800 žil v Edu asi 1 milión obyvatel, tedy přibližně stejně jako v tehdejším Londýně.

Když byl do vedení šógunátu roku 1858 kooptován Keiei Macudaira, pokusil se získat širší podporu mezi šlechtou tím, že systém střídavé služby výrazně omezil. Povinnou přítomnost šlechty v Edu snížil na 100 dní během každých tří let a povinné zanechávání rodinných příslušníků daimjó po čas jejich absence v Edu zrušil.

Díval jsem se, že jsou vedeny odkazy i na sankin kótai, tak případně člověk může doplnit spojovník (resp. narovnat odkaz) či založit přesměrování

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sankin-kōtai na anglické Wikipedii.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sankin kōtai na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Honzasoukup/Pískoviště na Wikimedia Commons

Portály: Japonsko