Wikipedista:Honzasoukup/Pískoviště
| Wikipedista:Honzasoukup/Pískoviště | |
|---|---|
| Chybí svobodný obrázek. |
Philipp Franz Balthasar von Siebold (17. února 1796, Würzburg – 18. října 1866, Mnichov) byl německý lékař a cestovatel. Byl jedním z prvních Evropanů, který učil západní medicínu v Japonsku, kde rovněž studoval japonskou floru a faunu. Nasbíral a do Evropy přivezl tisíce rostlin a živočichů.
Dříve byla užívána i zkratka Sieb.
Vzdělání[editovat | editovat zdroj]
Otcem Philippa Franze Siebolda byl známý lékař[2] a první würzburský fyziolog (Johann Georg) Christoph Siebold (1767-1798)[3][4] který rozšířil lékařsko výuku na lékařské klinice Juliusspital[5] a byl zakladatelem porodnice ve würzburském Freihausu v domě na Innerer Graben číslo 18 dne 17. prosince 1791.[6][7] Sieboldovou matkou byla manželka jeho otce Apollonia, rozená Lotzová. Rodiče se vzali 19. ledna 1795 a krátce poté se přestěhovali do bytu ve würzburské Marktgasse. Siebold byl pokřtěn ve würzburském dómu v den svého narození.
Po otcově brzké smrti se rodina v roce 1805 přestěhovala do Heidingsfeldu u Würzburgu, kde od roku 1809 převzal chlapcovu výchovu a podporu Franz Joseph Lotz, Apollonin bratr, který byl do Heidingsfeldu roku 1808 přeložen jako městský farář. Philipp Franz von Siebold a jeho matka u něj žili od roku 1809[8].
Philipp Franz von Siebold od 13 let navštěvoval latinskou školu a královské gymnázium, poté roku 1816 dokončil studium medicíny na univerzitě Julia Maxmiliána ve Würzburgu, kde se budoucí lékaři učili také botanice a přírodním vědám a etnologii. V tomto období také byli Sieboldové povýšeni do dědičného šlechtikého stavu. Mezi jeho akademické učitele patřil anatom a fyziolog Ignác Döllinger. Roku 1820 se Siebold se stal doktorem medicíny, chirurgie a porodnictví. Přesnost, s níž se na univerzitě naučil také zacházet s kreslicí tužkou, se ukázala jako neocenitelná při jeho cestách. Od roku 1816 byl členem Corps Moenania Würzburg[ a také byl členem Společnosti německých přírodovědců a lékařů[9].
Po dokončení doktorského studia v roce 1820 krátce působil jako praktický lékař v Heidingsfeldu. O dva roky později dostal nabídku od nizozemského vojenského vedení na místo štábního lékaře ve Východní Indii. Své rozhodnutí později komentoval slovy:
| „ | Byla to přírodověda..., která mě předurčila k takovému kroku vydat se do jiných částí světa. Přírodověda také bude důvodem ospravedlnění výsledků mých cest. | “ |
| — Philipp Franz von Siebold | ||
Lékař[editovat | editovat zdroj]
V roce 1822 byl povolán do Haagu, kde byl 21. července královským dekretem jmenován Chirurgijn-Majoor v nizozemsko-indické armádě. V témže roce byl také zvolen členem Německé akademie věd. Službu v Asii chápal jako možnost provádět přírodovědný výzkum v tehdejších holandských koloniích. Jakmile se ocitl v Batávii, guvernér Godert van der Capellen mu nabídl místo lékaře ve faktorii v Dedžimě a poskytl Sieboldovi finanční prostředky na rozsáhlý výzkum země a jejích obyvatel.
Západní medicína, věda, matematika i zbraně byly v Japonsku dlouho ceněny a vzdělaní Evropané byli žádaní jako poradci. Lékaři na Dedžimě, kteří neměli s obchodem nic společného, bývali zváni k vysoce postaveným japonským pacientům, což jim často dávalo příležitosti k navazování známostí a získávání informací a materiálů více než obchodnímu personálu.
Sieboldovy aktivity byly součástí dlouhé tradice průzkumu země faktografickými lékaři Nizozemské východoindické společnosti, kterou v letech 1649/51 zahájil chirurg Caspar Schamberger.[10] Na počátku 18. století položil významný milník lékař Engelbert Kämpfer (1651-1716) svou knihou Dějiny Japonska, vydanou v roce 1727. Ke konci téhož století způsobil senzaci švédský lékař Carl Peter Thunberg (1743-1828) vědeckým cestopisem "Flora Japonica".
Sieboldovy studie o japonské fauně a flóře a jeho obrovská sbírka přírodovědných a regionálních studií o Japonsku neztratily svou hodnotu dodnes.
První japonská cesta[editovat | editovat zdroj]
Sieboldův první pobyt v Japonsku se uskutečnil v Nagasaki a trval od 11. srpna 1823 do 2. ledna 1830. Oficiálně směli na japonskou půdu ze "západního světa" vkročit pouze Nizozemci. Sieboldovy znalosti nizozemštiny byly v době jeho příjezdu horší než znalosti japonských tlumočníků, ale i tak byl jeho příjezd mlčky akceptován.
Stejně jako téměř všichni jeho předchůdci měl brzy výborné vztahy s japonskými učenci, lékaři a některými pány, kteří se zajímali o Západ. Evropané pracující v obchodním centru Dedžima směli tento malý ostrov opustit jen jednou nebo dvakrát ročně na jednodenní výlety nebo na svátek svatyně Suwa, který byl pro město důležitý. Důvody nejsou jasné, ale se svolením guvernéra Nagasaki jmenovaného ústřední vládou směl Siebold zřídit jakousi školu na malém statku kousek za městem v Narutaki, kde každý týden vyučoval v nizozemštině západní přírodopis a medicínu. Výuka obvykle probíhala během ošetřování pacientů, kteří přicházeli z blízkého i vzdáleného okolí. Nelze však přehlédnout, že zkušenosti mladého lékaře nebyly vždy dostatečné, čehož si byl Siebold dobře vědom:
(25. února 1826) Brzy ráno přišli moji studenti a další lékaři z okolí se svými pacienty a žádali mě o radu a pomoc. Šlo jako obvykle o chronické, zanedbané a nevyléčitelné nemoci a pracné konzultace si vyžádaly mnoho času a trpělivosti. Vše jsem dělal kvůli svým studentům, jejichž dobrá pověst by utrpěla, kdyby jejich pacienti, které ke mně odkládali a často přiváželi ze vzdálených míst, bezmocně odešli. Často jsem tedy musel proti své vůli hrát šarlatána.
Mnoho jeho terapií zůstalo v rámci, který vytvořili jeho předchůdci. Siebold přivezl vakcínu proti neštovicím, kterou si vyžádal bývalý šéf Dejimy Jan Cock Blomhoff. Stejně jako předchozí očkování provedené na Blomhoffův pokyn byly Sieboldovy pokusy neúspěšné kvůli nepoužitelnému séru[16]. Od počátku nepřijímal za léčbu nemocných žádnou platbu. Pacienti, socializovaní v kultuře výměny darů, se snažili vyjádřit svou vděčnost prostřednictvím darů. Protože Sieboldovy zájmy brzy vešly ve známost, dostával četné předměty do své etnografické a přírodovědné sbírky. Od 17. století byl prodej všech japonských děl týkajících se správy, topografie, historie země, náboženství, válečného umění a života na dvoře cizincům přísně zakázán. Při odjezdu byly také zabavovány náboženské předměty, zbraně, mince, mapy a dokonce i miniatury. Přesto se Sieboldovi podařilo shromáždit bohatou sbírku. Speciálně pro tento účel najatí lovci se potulovali po lesích a jím poučení asistenti preparovali břicha a kostry zoologické kořisti. Sieboldovi žáci měli dostatek příležitostí pozorovat, jak Evropan postupuje při poznávání země a jejích obyvatel. Cennou pomocí jim bylo také psaní "disertačních prací" na nejrůznější regionalistická témata v nizozemštině[17].
V roce 1826 jezdil ředitel faktorie každé čtyři roky do Eda. Od 17. století s sebou bral továrního lékaře a dva nebo tři další Evropany. S početnou skupinou japonského doprovodu cestovali po zemi z Nagasaki do Kokury (viz Nagasaki Kaidó) a přejeli do Šimonoseki, odkud cesta pokračovala lodí do Ósaky. Poté se vydali slavnou "východní námořní cestou" Tōkaidō do Eda. Vrcholem návštěvy byla referenční návštěva ředitele továren Johana Willema de Sturlera u šóguna Tokugawy Ienariho. "Dvorní cesta" byla pro několik vybraných Evropanů jedinou příležitostí seznámit se s vnitrozemím země. Stejně jako Engelbert Kaempfer a Carl Peter Thunberg i Siebold této příležitosti využil.
V té době žilo v Edu několik vzdělaných "holandských učenců" (rangakuša) s dobrou znalostí holandštiny, kteří se svolením úřadů navštívili ubytovací zařízení delegace, tzv. ubytovnu Nagasaki (Nagasakiya). Siebold ve svém díle Nippon popisuje také návštěvy vysoce postavených, zvídavých osobností, jako byl panovník Nakatsu Okudaira Masataka a jeho otec, mocný panovník Satsumy Šimazu Šigehide. 18] Stejně jako Kaempfer a další cestovatelé do Japonska si i Siebold rychle všiml, že ačkoli existují přísná nařízení a pokyny, které mají zabránit kontaktům a průzkumu země, v každodenním životě se dodržují jen občas:
Cizincům je přísně zakázáno prozkoumávat zemi, pátrat po státním a církevním zřízení, válečném systému a dalších politických poměrech a institucích a nejpřísnější zákony zakazují poddaným, aby je o těchto věcech informovali nebo jim dokonce v jejich pátrání jakkoli pomáhali. Naši japonští společníci cestující k soudu jsou zavázáni k přísnému dodržování těchto předpisů a přísně vzato nám nesmějí a nemohou dovolit překročit hranice doslovného zákona, aniž by riskovali vlastní existenci. Tito lidé, kteří si díky kontaktu se vzdělanými Evropany rozšířili okruh svých politických názorů a až příliš dobře poznali úzkoprsost takovýchto opatření ze strany své vlády, se však ve většině případů pouze drží formy zákona a pokud možno se na nás dívají skrz prsty. Bez takové shovívavosti by byl jakýkoli vědecký výzkum v Japonsku pro cizince naprosto nemožný, protože přísně vzato je mu zakázán jakýkoli kontakt s touto zemí a jejími obyvateli. Siebold: Nippon. S. 108.
Okruh Japonců, kteří jsou nyní považováni za přímé studenty, čítá 53 osob. Kromě toho zde bylo asi 25 japonských učenců, převážně stoupenců holandských studií (Rangaku), několik japonských panovníků a nelze opomenout malíře Kawaharu Keigu, který dříve pracoval pro Johana Frederika van Overmeera Fischera a nyní vytvořil sérii obrazů pro Siebolda.
Japonská družka[editovat | editovat zdroj]
Protože bylo zakázáno vysazovat na Dedžimě evropské ženy, někteří lépe situovaní služebníci navázali dočasné vztahy s místními ženami ze čtvrti Marujama, které měly přístup na obchodní stanici. Siebold navázal vztah se Sonogi O-Taki (později Kusumoto Taki, 楠本滝, 1807-1865), po níž pojmenoval hortenzii jako Hydrangea Otaksa[19] (dnes: Hydrangea macrophylla 'Otaksa'). V roce 1827 se mu narodila dcera Ine (O-Ine), která stejně jako její matka musela podle japonských předpisů zůstat v zemi, když Siebold odcestoval domů.
Sieboltova "aféra"[editovat | editovat zdroj]
Sieboldova oficiální služba v Japonsku skončila v roce 1828. Jeho poklady byly naloženy víceméně v utajení, ale 10. srpna, krátce před odjezdem, byl Cornelius Houtman zahnán na břeh tajfunem a stal se neovladatelným. Když byl náklad vytažen na břeh, aby se loď znovu vylodila, nešlo přehlédnout, že Sieboldova zavazadla obsahovala mapy a další předměty, jejichž vývoz byl přísně zakázán. Tato takzvaná "Sieboldova aféra" měla pro něj a okruh jeho známých vážné důsledky. Asi padesát lidí, kteří s ním byli v úzkém kontaktu, bylo přísně potrestáno, včetně vypovězení. Astronom Takahaši Kagejasu, který Sieboldovi poskytl nejnovější mapy Ino Tadataka výměnou za Krusensternovu zprávu o jeho cestě kolem světa, zemřel ve vězení. Jeho tělo bylo až do vynesení rozsudku uloženo do solného roztoku. 20] Siebold se ke své vině přiznal, ale neuvedl žádné jméno a zároveň požádal o naturalizaci. Po dlouhém vyjednávání byl 22. října 1829 doživotně vypovězen z Japonska. Jeho loď odplula 2. ledna 1830.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philipp Franz von Siebold na německé Wikipedii.
- ↑ BRUMMITT, Richard Kenneth; POWELL, C. E. Authors of Plant Names. Kew: Royal Botanical Gardens, 1992. Dostupné online. ISBN 1-84246-085-4. (anglicky) Mezinárodní rejstřík jmen rostlin je zapracován do seznamu botaniků a mykologů dle zkratek.
- ↑ Georg Christoph Siebold: Předběžná zpráva o současném zřízení klinického centra v nemocnici Julius-Hospital ve Würzburgu [...]. Spolu s několika obecnými poznámkami o nemocnicích a klinických institucích z akademického hlediska. Rienner, Würzburg 1795. Také: Baldingers Neues Magazin für Aerzte. Band 17, 1795.
- ↑ Hans Körner: Die Würzburger Siebold. Eine Gelehrtenfamilie des 18. und 19. Jahrhunderts. Johann Ambrosius Barth, Leipzig 1967 (= Lebensdarstellungen deutscher Naturforscher. Band 13), Neudruck, Degener & Co., Neustadt a.d. Aisch 1967, S. 98–112.
- ↑ Johann Christian Stark: Biographie des verstorbenen Herrn Professor D. G. Chr. Siebold’s in Würzburg. In: Neues Archiv für die Geburtshülfe, Frauenzimmer- und Kinder-Krankheiten Jena. Band 1, Nr. 1, 1798, S. 186–196.
- ↑ Robert Schwab: O významu nemocnice Julius pro rozvoj interní medicíny. V: Juliusspital Würzburg v minulosti a současnosti: Pamět ní publikaci vydaná u příležitosti vysvěcení přestavěného farního kostela Juliusspital dne 16. července 1953.. Hrsg. vom Oberpflegeamt des Juliusspitals. Würzburg 1953, S. 14–24, také: S. 27–28.
- ↑ Ute Felbor: Rassenbiologie und Vererbungswissenschaft in der Medizinischen Fakultät der Universität Würzburg 1937–1945. Königshausen & Neumann, Würzburg 1995 (= Würzburger medizinhistorische Forschungen. Beiheft 3; zugleich Dissertation Würzburg 1995), ISBN 3-88479-932-0, S. 16–19.
- ↑ Johann Georg Christoph Siebold: Super recentiorum quorumdam sententia, qua fieri neonati a matribus syphilitici dicuntur […]. Rienner, Würzburg 1791.
- ↑ Werner E. Gerabek: Würzburský lékař a přírodovědec Philipp Franz von Siebold. Zakladatel moderního japonského výzkumu. V: Würzburger medizinhistorische Mitteilungen. svazek 14, 1996, S. 153–160, zde strana: 153.
- ↑ Členové Společnosti německých přírodovědců a lékařů 1857
- ↑ Wolfgang Michel: »Východní Indie a sousední království, nejvýznačnější rarity a jejich vysvětlení: Nové poznatky o životě a díle lipského chirurga a obchodníka Caspara Schambergera (1623–1706). Kyushu University, The Faculty of Languages and Cultures Library, No 1. Fukuoka: Hana-Shoin, 2010, ISBN 978-4-903554-71-6.