Wikipedista:Žáha/Pískoviště

Kostel svatého Štěpána ve Skřivani
Místo
Stát	Česko Česko
Obec	Skřivaň
Základní informace
Církev	Římskokatolická
Diecéze	Pražská
Vikariát	Rakovník
Architektonický popis
Stavební sloh	Renesance
Typ stavby	Jednolodní
Výstavba	Přelom XVI. a XVII. Století
Specifikace
Stavební materiál	Zděný z kamene
Další informace
Adresa	Skřivaň

Kostel svatého Štěpána, jednolodní stavbu kdysi obklopenou hřbitovem, obehnaným ohradní zdí, vybudovali v renesančmím slohu na sklonku 16. století Jan a Ferdinand Renšperkové. Na dobovém vyobrazení, kresbě J. K. Wolfa z roku 1797, je znázorněna původní podoba členité budovy kostela a jejího vznosného zastřešení.

Ke krátké lodi kostela přiléhá oboustranně odsazený presbytář, k němuž byla připojena raně barokní kruhová sakristie, vystavěná nad podzemní kryptou Renšperků.

Vnější fasády svatostánku původně zdobila sgrafiti završená vlysem s ornamentálním dekorem. Pokud jde o vnitřní výmalbu, pokrývaly stěny rostlinné motivy.

Z pozoruhodné a velkolepé renesanční výzdoby kostela zbylo pouze torzo oltáře. To stojí na kamenné tumbě. Na podsvícníku bývala řezba Večeře Páně, rámovaná pilastry a dětskými postavami po stranách. V ústřední části se skvěl bohatě vyřezávaný výjev Ukřižování Ježíše Krista mezi dvěma lotry, v boltcovitých postranicích vroubených anděly byly medailony s vyobrazením Zvěstování a narození Panny Marie. V nástavci býval obraz Uložení Ježíše Krista do hrobu, nad jeho římsou tři andělé a po stranách znaky dárců mobiliáře kostela Ferdinanda z Renšperku a jeho manželky Markéty z Fiktum.

Křtitelnice z roku 1603 je v současné době umístěna v kapli hradu Křivoklát.

V jižní zdi presbytáře a lodi jsou zazděny náhrobní desky z červeného mramoru s reliéfy postav Jana a Adama Chotka z Chockova a na Skřivani.

Mimořádně ceněný a dochovaný je soubor 11 okenních vitrážových výplní ze skleněných pravidelných přířezů ve tvaru spojovaných mezikruží zasazených do olova a vložených do původních dubových goticky profilovaných rámů vsazených do okenních ostění. (Okna byla v roce 2005 restaurována.) Součastí této neobvyklé, originální okenní výbavy byly i ručně esovitě splétané drátěné sítě zavešené na vnější straně okenních ránů. Šlo o dílo nevidomého příslušníka rodiny Renšperků. Jejich část je uložena v depozitáři Arcibiskupství pražského.

Ke kostelu přiléhá samostatně stojící dřevěná zvonice, jedna ze tří dochovaných dřevěných zvonic na Rakovnicku. Pochází ze 17. století.

Sůl, vždy velmi žádaná nejen jako potravina, ale i jako prostředek ke konzervaci, byla vždy žádaným obchodním artiklem. V Evropě se sůl získávala nejen z nalezišť v okolí Benátek, francouzského Bourgneuf/u a v Pobaltí, ale také v Sasku a Polsku a východních Alpách.

České země bez vlastních solných ložisek dovážely sůl především z východoalpských salin.

Solný obchod býval často zatížen cly, mýtem, právem skladu, nucenou cestou až po státní monopolizaci a zdanění. Z práva skladu těžily především Prachatice, jelikož toto právo znamenalo povinnost obchodníka rozbalit své zboží a po tři dny je v Prachaticích nabízet k prodeji. Právo skladu se často pojilo s právem nucené cesty, tedy povinností kupců projet určitým místem, takže v Prachaticích se vybíralo ještě i clo či mýto.

Na Zlaté stezce, která spojovala dnes bavorský Pasov s Čechami byly Prachatice koncovým městem, z něhož se rozvážela sůl do celých Čech a na Moravu; z Prachatic se pak zpět vyváželo především obilí.

Podle privilegií měly být Prachatice de iure jediným místem, přes které smělo být do Čech dopravováno zboží z Pasova a naopak. Jelikož na přelomu 13. a 14. st. solný obchod stoupal a jediná trasa začala být přetížená, není divu, že vznikaly cesty svádějící obchod jiným směrem. Vznikaly jednak živelně, jednak plánovaně. Například jedna z nejvýznačnějších tzv. větví Prachatické zlaté stezky, stezka Vimperská, upevnila svůj význam díky dohodě, kterou uzavřel Bavor ze Strakonic s proboštem v Pasově Jindřichem z Leubelfingenu. Dohoda slibovala společnou ochranu kupců a obchodního provozu na cestě z Vimperka do Pasova. Už v roce 1312 máme první nespornou zprávu o samostatné vimperské větvi Zlaté stezky. Vznikala napajedla pro koně, odpočívadla, brody, ... přesto ale vedlo více než 30 km neobydleným pohraničním hvozdem. V první polovině 14. st. došlo k založení několika osad - Pravětín, Skláře, Klášterec, Solná Lhota, Zátoň.

V průběhu 14. st. sice bylo Prachatickým garantováno právo obchodu se solí, které trvá "od pradávna", nicméně některé z větví Prachatické Zlaté stezky se udržely po celou dobu jejího trvání.

Konkurenci pro Prachatickou Zlatou stezku představovaly stezky vimperská a kašperskohorská. Zlatá stezka tedy měla tři větve, se kterými se prachatičtí nechtěli smířit a neustále se soudili ne dle starých privilegií (od starodávna) o právo na obchod po stezce Pasov-Prachatice.

Šlo i o to, že přeprava soli měla být uskutečňována jedině soumarským způsobem a nikoli vozy a sáněmi, to by pak šlo o silnici či cestu. Nakonec došlo k dohodě, podle níž si soumaři sami směli vybrat cestu, kterou chtějí z Pasova jet - buď do Prachatic nebo do Vimperka, ale "jinam nikam." Vimperská větev byla postavena na roveň prachatické.

Nakonec se ale Prachatičtí museli smířit s existencí dalších stezek a dovozních míst, např. živelně vznikající vimperskou pobočkou nebo plánovitě vytyčenou kašperskohorskou větví.

Zlatá stezka, ročník 25, 2018: Prachatický solný obchod v pozdním středověku: Veronika Večeřová

odkaz na článek

Vimperská větev se dále větvila do systémů, jež jsou dnes známy pod názvy Kubohuťský a Žlíbský.

Kubohuťský systém Vimperské větve Zlaté stezky

se rozkládá v hlubokých lesích mezi osadami Arnoštka a Kubova Huť na západním svahu Boubína. (Na počátku systému se dochovaly pozůstatky po středověkém rýžování zlata.)

Severní část systému (u Arnoštského potoka) má v prudším svahu hlubší a užší koleje, zatímco jižnější část má před Kubovou Hutí jednu impozantní širokou kolej, která nemá na českém území obdobu.

Kubohuťský systém zaznamenal největší rozkvět v 16. st.

Vznikla osada Lipka.

Po třicetileté válce obchod se solí (i obilím) ustal, jednotlivé větve se proměnily v nástupové a zásobovací komunikace armád. Na samém počátku války si založil Jan Korkus, sklářský mistr, 3 km od kubohuťského systému sklářskou huť. Další sklárny postupně přibývaly, až roku 1728 vznikla Kubova Huť.

Zlatá stezka, ročník 5, 1998: Kubohuťský systém Zlaté stezky, František Kubů, Petr Zavřel

Žlíbský systém Zlaté stezky patří též k Vimperské větvi Zlaté stezky: zvedá se z údolí Teplé Vltavy a pokračuje v délce 4 km přes Žlíbský vrch (1133 m) do vřesovišť kolem Kořenského potoka po zříceninu hradu Kunžvart. Ohraničují jej dvě už zaniklé osady Havranka a Žlíbky.

Celá oblast ležela v neosídleném hvozdu a teprve založení hradu Vimperk (1263) znamenalo zvýšení bezpečnosti a komfortu soumarů (soumarem se rozumí člověk převážející zboží pomocí soumarských koní, na něž je naložen náklad). Vladislav Jagellonský povýšil roku 1479 Vimperk na město, pověřil vimperské správou a údržbou vimperské Zlaté stezky a nastalo období rozkvětu. V roce 1700 se po vimperské větvi vozilo dvakrát více zboží než po prachatické. Roku 1706 se už ale definitivně celý obchod přesunul do Českých Budějovic.

Osídlení kolem žlíbského systému se ale stále zahušťovalo. Určujícím hospodářským faktorem se staly sklárny.

Zlatá stezka, ročník 6, 1999: Žlíbský systém Zlaté stezky, František Kubů, Petr Zavřel

Nedlouho po zániku Zlaté stezky (1736) navštívil tým kartografů vimperskou větev, aby zmapoval současný stav komunikace. Výsledkem je několik podrobných map s obšírnými popisy a vysvětlivkami. cílem bylo nalézt a vytipovat vhodné trasy pro moderní dálkové komunikace, které se staly skutečností za osvícených panovníků MT a Josefa II. a jejich nástupců. vimperská větev byla vybrána jako nejvhodnější spojnice českého vnitrozemí s Německem. Díky patentu Marie Terezie (1756) nakonec byla vimperská větev Zlaté stezky přijata mezi komerční a hlavní silnice království Českého jako jediná spojnice Čech s Bavorskem přes střední Šumavu a vozily se o ní hlavně výrobky skláren přes Pasov do Vídně.

V letech 1812-1824 byla vybudována moderní státní Pasovská silnice, která vedla z Prahy přes Strakonice, Volyni a Vimperk k státní hranici a dále do Bavorska. Tato silnice slouží svému účelu dodnes.

Zlatá stezka, ročník 6, 1999: Žlíbský systém Zlaté stezky, František Kubů, Petr Zavřel***********

Sborník Prachatického muzea, ročník 14, 2007: Loupež a vražda na Zlaté stezce, 1745, ale doloženy jsou případy z 13. až 18. st. cílem lapků byli spíše koně a především luxusní zboží. v r. 1745 byli oběťmi vandrovní tovaryš, který vedl koně s nákladem soli, vedle něj ranec. Koželužského tovaryše Victorina Stoegbauera doprovázel pekařský mistr Adalbert Tantzinger, který nesl tovaryšův ranec vandrovní, u -soumarského mostu se k nim přidružili tři údajně pruští zběhové. asi čtyřicet minut za mostem je dezertéři začali mlátit holemi, pěstmi, kopat do nich, ukradli jim šaty, boty, dva zlaté a 30 krejcarů. pekař zemřel, tovaryš Victorin se dovlekl zpět k mostu k prvnímu obydlenému tavení. byl vydán zatykač, který popisuje pachatele a jejich oblečení. v Kájově u Č. Krumlova je obraz, který vražedný útok zachycuje s až dokumentární přesností. v horní části je obraz milostivé Panny Marie Kájovské, ve střední části je v několika výjevech zachycen průběh vražedného útoku od setkání s vrahy po závěrečný útok na Victorina, který se v boji o život utíká pohledem i výkřikem k k Panně Marii Kájovské. donátorem obrazu je zachráněný Victorin. dokazuje nejen ochranu panny Marie Kájovské, ale i stejnokroj (profesní oblek) soumarů - krátký hnědý kabátec.

, zřejmě ale dopadeni nebyli.

Další větví Prachatické Zlaté stezky byla větev Kašperskohorská.

Kašperskohorská stezka vyrostla na jiných základech. KH byly významným nalezištěm zlata a kašperskohorští měšťané získali od Karla IV. (1356) právo skladu. Kašperskohorská stezka chráněná hradem Kašperk, který dal Karel IV. též postavit, se ale měla stát cestou neboli silnicí, po níž by nechodili soumarští koně, ale byla by sjízdná pro vozy a široká 2,5 metru.

Panovník protežoval tuto cestu, a tak jediné oficiálně povolené trasy byly nakonec tři: Vimperk, Prachatice, Kašperské hory.

Ke Kašperskohorské větvi Zlaté stezky patří i další systémy: Losenický, Zhůřský, Horskokvildský a čtvrtý Kvildský.

Čtvrtý pozůstatek Kašperskohorské větve Zlaté stezky (byl registrován v roce 2005, 2008 geodeticky zaměřen a prozkoumán detektorem kovů) se skrývá v pohraničních lesích mezi Kvildou a zaniklou osadou Bučina. Trasa stoupá až do výšky 1200 m n. m. pustinou bez lidských sídel. Skládá se z šesti oddělených částí, které se táhnou v délce zhruba 2 (8) km: šlo o jednu úvozovou cestu, která se místy rozbíhala do dvou, max 4 kolejí.

I dnes jsou úvozové cesty Kvildského systému po většinu roku opuštěné, obklopené hlubokými lesy. Lidská obydlí se rozkládají na kilometry daleko.

Vysoko položené (Zlatá stezka patřila k nejvýše položeným spojnicím středověké Evropy) rovinaté pláně lákaly od středověku k osídlení: v horských potocích se nacházelo zlato soumarské Zlatá stezka a Zlatá cesta vznikly až ve 14. st Podmínky pro život jsou tu i dnes neobyčejně drsné: dlouhá zima, častý déšť, i v létě klesající teploty pod bod mrazu. Ve 13. st. patřily neosídlené pláně k vimperskému hradu. V letech 1356-1366 byla vybudována kašperskohorská větev Zlaté stezky, s níž se spojovala v prostoru Horské Kvildy Zlatá cesta. Od té doby tudy proudily vozy naplněné pasovskou solí, luxusním zbožím ze Středomoří a z Podunají a v opačném směru obilím a potravinářskými produkty české kotliny. Provoz vyhloubil dnešní výrazné úvozové cesty Kvildského systému.

Po třicetileté válce ubylo karavan a stezka postupně zanikla.

Kvildský systém je výjimečný tím, že ležel celý v odlehlém pohraničním hvozdu ve značné nadmořské výšce, je dochován v mimořádné úplnosti a vydal největší soubor kovových předmětů, jaký byl dosud v systémech Zlaté stezky nalezen.

Zlatá stezka, ročník 15, 2008: Kvildský systém pozůstatků Zlaté stezky, František Kubů-Petr Zavřel

****************

Zlatá cesta

Zakladatelem Zlaté cesty byl Karel IV., který ji sám označil za veřejnou komunikaci - měla spojit přes Pasov a Salzburg Prahu s Benátkami a Středomořím. Trasu naplánoval a vytyčil Heizlin Bader, který za to dostal část kolonizační půdy blízko Kašperských Hor.

Zlatá cesta je často zaměňována za Zlatou stezku, ačkoli se jedná o dvě odlišné obchodní komunikace. Zlatá cesta měla společné kořeny a společný původ v Kašperskohorské větvi Zlaté stezky. Procházela stejnou krajinou a částečně po stejné trase, ale na dnešním německém území ji provozovalo bavorské vévodství, zatímco Zlatou stezku sousední stát pasovských biskupů.

Husitské války provoz ochromily, k oživení došlo v 16. st., ale v 17. st. obchod opět poklesl a počátkem 18. st. skončil natrvalo.

Zlatá stezka, ročník 24, 2017: Zlatá cesta (!!!), František Kubů, Petr Zavřel: v roce 2013 byl dokončen více než 20 letý výzkum Zlaté stezky Prachatického a Jihočeského muzea.

Zlatá cesta vede z Horské Kvildy ke státní hranici s Německem. Odpojuje se zde od Kašperskohorské větve Zlaté stezky (hned za parkovištěm hotelu Rankl) a prudce klesá jižním a jihozápadním směrem k Hamerskému potoku. V malém lesíku se objevuje první pozůstatek Zlaté cesty, dlouhý asi 200 m, dvou až tří kolejný. Horní Antýgl, Filipova huť, Modrava, Cikánská slať, Březník, Trampusův křížek, hraniční přechod Modrý sloup, Hraniční hora a - Německo.

ročník 16, 2009: Výzkum Zlaté stezky v Čechách dokončen (!!!)

ročník 18, 2011: Výzkum Zlaté stezky v Německu dokončen

na Prachatice navazoval trojúhelník Písek-Vodňany-Týn nad Vltavou