Vilém Eckhardt
| Vilém Eckhardt | |
|---|---|
| Narození | 30. ledna 1907 Žižkov |
| Úmrtí | 5. prosince 1991 (ve věku 84 let) Meersburg |
| Národnost | česká |
| Povolání | podnikatel |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Vilém Eckhardt (30. ledna 1907 Žižkov[1] – 5. prosince 1991 Meersburg, Německo) byl český podnikatel, podporovatel protinacistického odboje.
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí a studia
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v rodině skladníka Josefa Eckhardta a jeho manželky Anny, rozené Růžičkové.[1] Vyrůstal ve skromných poměrech, byl členem vodních skautů, známého oddílu Dvojka.[rozpor] Vystudoval čtyři třídy reálného gymnázia a poté smíchovskou vyšší průmyslovou školu. Maturoval v roce 1926, v roce 1927 začal podnikat a současně studovat na pražské technice. Studium ale vzhledem k náročnosti podnikání nedokončil.[2]
Podnikatel
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1927 se stal podnikatelem, nejprve jako majitel pražského závodu Eckhardt a spol., který od roku 1936 přesídlil do Chotěboře.
Odbojová činnost
[editovat | editovat zdroj]V době nacistické okupace vyvíjel Vilém Eckhardt řadu odbojových aktivit, např.:
Do doby napadení Francie (květen–červen 1940) a Jugoslávie (duben 1941) mohl Vilém Eckhardt tyto země služebně navštěvovat, což mu umožnilo zprostředkovat spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Cesty do zahraničí se mu podařilo obnovit v roce 1943, kdy vycestoval do Paříže a Stockholmu. Při pobytu v zahraničí předával tamnímu odboji finanční částky a zpravodajské informace.[2]
Zaměstnáním v chotěbořské továrně uchránil Vilém Eckhardt několik stovek lidí před totálním nasazením do Německa. Od konce roku 1944 byli zde fiktivně zaměstnáváni i příslušníci odboje, kteří do práce nedocházeli, ale pobírali mzdu. Počátkem roku 1945 navázal aktivní spojení s partyzánskou skupinou Jan Kozina, které předával požadované informace.[2]
Po roce 1945
[editovat | editovat zdroj]Po znárodnění firmy Eckhardt a spol. v roce 1945 zůstal do roku 1947 v Chotěbořských strojírnách ve funkci generálního ředitele, poté ještě pracoval na ministerstvu a u pražské firmy Bitola. V létě roku 1949 byl držen ve vyšetřovací vazbě. Když se po intervencích podařilo dosáhnout jeho propuštění, překročil 21. října 1949 ilegálně hranice a uprchl nejprve do Paříže, kde založil inženýrsko–poradenskou firmu DRIAM.[3] Manželka s dětmi zůstala v Československu a styk s ní udržoval pouze písemně nebo při návštěvách třetích zemí. Starší dcera emigrovala v roce 1968.[2]
Jako třiaosmdesátiletý ještě navštívil v roce 1990 Chotěbořské strojírny. Při tom nabídl podniku k využití své patenty a možnost využití svého jména.[4] [3]
Rodinný život
[editovat | editovat zdroj]Dne 27. června 1931 se oženil se Šárkou Šebkovou, dcerou ministerského rady JUDr. Josefa Šebka, se kterou se seznámil v trampské osadě. Manželé Eckhardtovi měli dvě dcery a dva syny. Po Eckhardtově emigraci v roce 1949 zůstala manželka Šárka s dětmi v Československu a styk s ní udržoval pouze písemně nebo při návštěvách třetích zemí. Starší dcera emigrovala v roce 1968.[2]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]
Pražská firma Eckhardt a spol.
[editovat | editovat zdroj]
V roce 1927 založil Vilém Eckhardt, s pomocí kapitálu, který mu poskytnul otec, dílnu na výrobu acetylenových vyvíječů.[pozn. 1] Při založení měla firma jednoho mistra, jednoho dělníka a dva učně. V roce 1929 zde již pracovalo 20 zaměstnanců. Hospodářská krize, která postihla Československo počátkem 30. let 20. století, přinesla nutnost hledání nového výrobního programu; nejúspěšnějším byla výroba plynových masek a protiplynových filtrů. V roce 1934 získala firma první zakázku od největšího odběratele plynových masek v ČSR – ministerstva národní obrany – na 5 000 kusů.[2]
Dále narůstající objednávky si vynutily přesun výroby do Chotěboře. V Praze firma zachovala kancelář v Praze VIII., Na Hrázi 24.
Zajímavost
[editovat | editovat zdroj]Pražský závod Viléma Eckhardta udával adresu Praha VIII, Na Hrázi 24. Stejnou adresu měl legendární dům proslavený pobytem Bohumila Hrabala (a Vladimíra Boudníka) v 50.–70. letech 20. století. Ve zdrojích je podle Hrabalova výroku označován jako bývalá kovárna. Dům byl v roce 1988 zbořen v souvislosti s výstavbou stanice metra Palmovka a navazujícího autobusového nádraží, stojí zde tzv. Hrabalova zeď.[6][pozn. 2]
Společnost ESA v Hlinsku
[editovat | editovat zdroj]V roce 1943 zakoupili spolu s Janem Prošvicem v Hlinsku část továrního objektu a založili akciovou společnost ESA (předchůdce dnešní firmy ETA). Ta vyráběla elektrotechnické výrobky (elektrické žehličky). Společnost byla v roce 1948 znárodněna a začleněna jako výrobní závod pod správu pražského národního podniku Elektro-Praga.
Závod v Chotěboři
[editovat | editovat zdroj]Do konce druhé světové války
[editovat | editovat zdroj]
V létě 1936 (ohrožení Československa nacistickým Německem již bylo zřejmé) požádalo ministerstvo národní obrany Viléma Eckhardta ze strategických důvodů o přesunutí výroby na Slovenska. Protože konkurenční výroba již existovala na Slovensku i na Moravě, došlo k dohodě o přesunu pražské výroby na hranice Čech a Moravy, tj. do Chotěboře. Jednalo se o Eckhardtovu soukromou investici, stát hradil pouze náklady na stěhování.
Vilém Eckhardt zakoupil v roce 1936 továrnu tkalcovnu Klazar v Chotěboři, která byla postižena hospodářskou krizí.[8]Výrobní kapacity se rychle rozšiřovaly a počátkem roku 1939 zaměstnávala firma v Chotěboři 1 200 dělníků. Po vzniku 2. republiky (po Mnichovské dohodě) rušil stát své objednávky, což přivedlo do obtíží i firmu Eckhardt a spol. Ještě před vznikem Protektorátu se Eckhardtovi podařilo prodat Francii 1 700 000 filtrů do plynových masek, což problémy vyřešilo.
Za okupace pracovalo v chotěbořské továrně asi 2 000 zaměstnanců, z nichž řadu Vilém Eckhardt zachránil před totálním nasazením do Německa. Podnik se snažil se vyhnout válečným dodávkám jinou výrobou, většina zde vyrobených leteckých součástek zůstala v závodě až do dubna 1945. (viz výše subkapitola Spolupráce s odbojem.)
Po osvobození
[editovat | editovat zdroj]
Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. prosince 1945 firma Eckhardt a spol. znárodněna[9] a po znárodnění přejmenována na Chotěbořské kovodělné závody. V roce 1947 zde pracovalo 1 100 lidí (největší podnik na Českomoravské vrchovině). Podnik se přeorientoval na mírovou výrobu, vyráběly se zde především důlní lampy, řezací a svářecí přístroje,[10] dále např. na konve na mléko.[7]
Dne 1. února 1947 navštívil již znárodněné Chotěbořské kovodělné závody tehdejší ministr průmyslu Bohumil Laušman. O pozici bývalého majitele Viléma Eckhardta svědčí to, že jako ředitel ministra během návštěvy doprovázel.[11]
Od roku 1951 se Chotěbořské kovodělné závody orientovaly na výrobky pro mlékárenský průmyslu, později i pro pivovarnictví. Postupně se výroba rozšiřovala a podnik významně exportoval své výrobky. Po roce 1990 se Chotěbořské strojírny s. p. rozdělily na samostatné firmy Chotěbořské strojírny služby a.s., TENEZ a.s., NATE a.s., GCE Autogen s.r.o.[8]
Patenty Viléma Eckhardta
[editovat | editovat zdroj]Vilém Eckhardt byl autorem několika patentů:
- Letecký výškový dýchací přístroj (1936)[12]
- Reliéfová maska (1942)[13]
- Filtrační vložka pro dýchací přístroje (1949)[14]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ O principech acetylenových vyvíječů viz Ottův slovník naučný.[5]
- ↑ Po přestěhování výroby do Chotěboře, za Protektorátu a krátce po 2. světové válce (po znárodnění), bylo sídlo pražské kanceláře firmy uváděno ve vedlejším domě, Na Hrázi 26.[7]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Matrika narozených, sv. Prokop, 1906-1908, snímek 45. [s.l.]: Archiv hl. m. Prahy Dostupné online.
- ↑ a b c d e f LÁŠEK, Radan. Chotěbořský Baťa. Paměť a dějiny. Čís. 3/2010. Dostupné online.
- ↑ a b V Chotěboři mají svého patrona. Lidové noviny. 1990-11-30, s. 11. Dostupné online. ISSN 0862-5921. (dostupné online po registraci)
- ↑ Pan Eckhardt v "Eckhardtce". Pochodeň. 1990-10-22, s. 2. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 1801-285X.
- ↑ Ottův slovník naučný 28. Doplňky. Praha: J. Otto, 1909. Dostupné online. Kapitola Acetylenové světlo, s. 4–7.
- ↑ Místa s Hrabalem spojená [online]. 2013 [cit. 2023-10-02]. Dostupné online.
- ↑ a b Inzerát Chotěbořských kovodělných závodů. Národní obroda. 1947-07-31, s. 6. Dostupné online po registraci.
- ↑ a b Historie společnosti [online]. Chotěbořské strojírny [cit. 2023-10-04]. Dostupné online.
- ↑ 120. Vyhláška ministra průmyslu.... Nové zákony a nařízení. Čís. 1–9/1946, s. 355. Dostupné online.
- ↑ Chotěbořské kovodělné závody, národní podnik v rámci dvouletky. Svět práce. 1948-04-28, s. 13. Dostupné online.
- ↑ Mužové přítomnosti. Svět práce. 1947-02-13, s. 18. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 0139-6757.
- ↑ Patentní hlídka. Letectví + kosmonautika. Čís. 01.1936, s. 27. Dostupné online.
- ↑ Reliefová maska. Patentní věstník. 1942-06-15, s. 225. Dostupné online po registrraci. Dostupné online. (de, cz)
- ↑ Filtrační vložka.... Patentní věstník. 1949-11-15, s. 258. Dostupné online po registraci. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- LÁŠEK, Radan. Chotěbořský Baťa. Paměť a dějiny. Čís. 3/2010. Dostupné online.
- SVATOŠ, Jiří. Založil obří továrnu v Chotěboři, za války podporoval odboj, přesto ho komunisté vyhnali z republiky. Vysočina News.cz [online]. 2020-07-08. Dostupné online.