Učení o třech stavech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Duchovní, rytíř a rolník zastupují v malbě středověkého rukopisu tři stavy

Učení o třech stavech (případně o trojím lidu) byla teorie, jíž středověká Evropa popisovala ideál své společnosti. Tato teorie spočívala v představě, že Bůh rozdělil společnost na tři skupiny – bojovníky, kteří měli společnost bránit, duchovní, kteří měli pečovat o spásu společnosti, a rolníky, kteří měli společnost živit. Celá teorie se shrnovala do známého úsloví Ty se modli, ty ochraňuj, ty pracuj (latinsky Tu ora, tu protege, tu labora).

Zprvu Evropa uznávala jen dvě základní kategorie, pány a poddané. Původ dělení na tři vrstvy pravděpodobně je v Anglii, kde o válečníkovi, modliteli a pracovníkovi hovořil král Alfréd Veliký. Rozvedení této teorie je zásluhou francouzských biskupů Adalbera z Laonu a jeho bratrance Gerharda z Cambrai v 11. století. Ve Francii tehdy sílilo hnutí božího míru pod vedením církve a Adalbero varoval krále Roberta II., aby se nevzdával své role ochránce míru a společenských pořádků. Svou představu uspořádání společnosti králi sdělil těmito verši:

Trojčlennost je dům Boží, jejž si představujeme jako jednotu:
Jedni se modlí, jiní bojují a ostatní pracují.
Tito tři jedno jsou a nestrpí žádného rozkolu.
Úkoly jedné skupiny obšťastňují i obě další,
ve vzájemném podílu povinností sílí útěcha všech.

Obecné rozšíření této teorie vedlo v Evropě k sociálnímu smíru, v němž si jednotlivé skupiny (zejména poddaní) uvědomovaly své (domněle) neměnné místo v božím plánu světa. Teorie o třech stavech se hlásala až do pozdního středověku, ale ve skutečnosti přestala platit už ve vrcholném středověku. Tehdy se do středověké společnosti včlenila města, pro něž však v teorii nebylo místo a jejichž obyvatelé byli ze strany šlechty a církve řazeni mezi poddané. V pozdním středověku někteří myslitelé učení o třech stavech zpochybňovali a hlásali dokonce rovnost všech lidí (např. Petr Chelčický).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

SEIBT, Ferdinand: Lesk a bída středověku. Praha, Mladá Fronta, 2000, 421 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]