Přeskočit na obsah

Třída Rihtniemi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Třída Rithiemi)
Třída Rihtniemi
Plavidlo třídy Rihtniemi
Plavidlo třídy Rihtniemi
Obecné informace
UživateléFinské námořnictvo
Estonské námořnictvo
Kolumbijské námořnictvo
Typhlídková loď
Lodě8
Osudvyřazeny (Finsko, Estonsko)
Technické údaje Rihtniemi
Výtlak90 t (standardní)
110 t (plný)
Délka33 m
Šířka5,6 m
Ponor1,8 m
Pohon2 diesely
Rychlost15 uzlů
Posádka20
Výzbroj1× 40mm kanón
1× 20mm kanón
Technické údaje Ruissalo
Výtlak110 t (standardní)
130 t (plný)
Délka32 m
Šířka6 m
Ponor1,8 m
Rychlost17 uzlů
Výzbroj1× 40mm kanón
1× 20mm kanón
RBU-1200 (2×1)

Třída Rihtniemi (někdy též třída R) byla třída hlídkových lodí finského námořnictva. Celkem bylo pro finské námořnictvo postaveno pět jednotek této třídy ve dvou skupinách. Druhá skupina je někdy označována jako třída Ruissalo. Finské námořnictvo celou třídu vyřadilo do roku 2000.[1] Vyřazená plavidla zakoupilo Estonsko, které je již také vyřadilo. Kromě finských plavidel byly postaveny ještě tři čluny pro Kolumbii.

První skupina této třídy čítala dvě jednotky postavené loděnicí Rauma-Repola ve městě Rauma. Do služby byly přijaty v roce 1956.[2] Druhou tříčlennou skupinu postavila loděnice Laivateollisuus v Turku. Tato plavidla byla do služby přijata v roce 1959.[1] V roce 1971 do služby vstoupily tři lodě postavené pro Kolumbii. Lišily se výzbrojí tvořenou dvěma 20mm kanóny.[3]

Jednotky třídy Rihtniemi:

Jméno Spuštěna Vstup do služby Status
Rymättylä (51) 1956 prodána Estonsku jako Suurop (P 421), muzejní loď
Rihtniemi (52) 1956 prodána Estonsku jako Ristna (P 422), muzejní loď
Ruissalo (53) 1959 vyřazena
Raisio (54) 1959 vyřazena
Röyttä (55) 1959 vyřazena
Jorge Soto del Corval (AN 207) 1971 vyřazen
Carlos Alban (AN 208) 1971
Nito Restrepo (AN 209) 1971

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
Ristna (P 422)
Suurop (P 421)

Výzbroj plavidel se skládala z jednoho 40mm kanónů Bofors a jednoho 20mm kanónu Madsen (roku 1976 byly nahrazeny dvěma 23mm dvojkanóny ZU-23-2). Pohonný systém tvořily dva diesely MTU o výkonu 2500 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 15 uzlů.[2]

Plavidla byla zvětšena, přičemž došlo k instalaci protiponorkové výzbroje. Výzbroj se tak skládala z jednoho 40mm kanónů Bofors, jednoho 20mm kanónu Madsen (roku 1976 byly nahrazeny dvěma 23mm dvojkanóny ZU-23-2) a dvou vrhačů raketových hlubinných pum RBU-1200. Pohonný systém tvořily dva diesely MTU o výkonu 2500 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 17 uzlů.[1]

  1. a b c CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 147. 
  2. a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 68. 
  3. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 206. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]