Třída Oriani
| Třída Oriani | |
|---|---|
 Giosuè Carducci | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Regia Marina Francouzské námořnictvo |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 4 |
| Osud | 3 potopeny 1 vyřazen |
| Předchůdce | třída Maestrale |
| Nástupce | třída Soldati |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 1584 t (standardní) 2510 (plný) |
| Délka | 106,7 m |
| Šířka | 10,15 m |
| Pohon | 2 turbíny, 3 kotle 2 lodní šrouby 48 000 hp |
| Rychlost | 38 uzlů |
| Dosah | 2190 nám. mil při 18 uzlech |
| Posádka | 207 |
| Výzbroj | 4× 120mm kanón (2×2) 4× 37mm kanón (2×2) 6× 13,2mm kulomet (3×2) 6× 533mm torpédomet (2×3) 2 vrhače 56 min |
| Sonar | hydrofon |
Třída Oriani byla třída meziválečných torpédoborců italského královského námořnictva. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Účastnily se druhé světové války. Tři z nich byly ve válce potopeny a čtvrtý byl předán Francii jako válečná kořist. Vyřazen byl roku 1954.
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Tato třída úzce navazovala na předcházející třídu třída Maestrale. Hlavní odlišnost spočívala v silnější výzbroji a výkonnějším pohonném systému.[1] Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy, zařazené do služby roku 1937.
Jednotky třídy Oriani:
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|
| Alfredo Oriani | 1935 | 1936 | červenec 1937 | Po válce předán Francii, do roku 1954 sloužil jako D'Estaing.[2] |
| Vittorio Alfieri | 1936 | 1936 | prosinec 1937 | Dne 28. března 1941 byl potopen v bitvě u Matapanu. |
| Giosuè Carducci | 1936 | 1936 | listopad 1937 | Dne 28. března 1941 byl potopen v bitvě u Matapanu. |
| Vincenzo Gioberti | 1936 | 1936 | říjen 1937 | Dne 9. srpna 1943 byl potopen britskou ponorkou HMS Simoom. |
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Výzbroj tvořily čtyři 120mm kanóny ve dvoudělových věžích, čtyři 37mm protiletadlové kanóny, šest 13,2mm kulometů a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. K ničení ponorek sloužily dva vrhače hlubinných pum. Plavidla rovněž mohla naložit až 56 min.[1] Pohonný systém tvořily tři kotle a dvě sady turbín o výkonu 48 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 38 uzlů. Dosah byl 2190 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[3]
Modifikace[editovat | editovat zdroj]
Na počátku války kulomety nahradilo osm 20mm kanónů. Na přeživších Alfredo Oriani a Vincenzo Gioberti byl později odstraněn jeden torpédomet. Naopak výzbroj byla posílena o jeden 120mm kanón, dva 37mm kanóny, čtyři 20mm kanóny a dva vrhače hlubinných pum.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 134.
- ↑ D'ESTAING destroyer (1937 / 1948) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ALFREDO ORIANI destroyers (1937) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Oriani na Wikimedia Commons
