Třída Calvi
| Třída Calvi | |
|---|---|
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Regia Marina Kriegsmarine |
| Typ | ponorka |
| Lodě | 3 |
| Osud | ztraceny |
| Předchůdce | Pietro Micca |
| Nástupce | třída Argo |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 1525 t (na hladině) 2028 t (pod hladinou)[1] |
| Délka | 84,3 m |
| Šířka | 7,7 m |
| Ponor | 5,2 m |
| Pohon | 2 diesely, 2 elektromotory, 2 lodní šrouby |
| Rychlost | 17,1 uzlu (na hladině) 7,9 uzlu (pod hladinou) |
| Dosah | 13 400 nám. mil při 8 uzlech (na hladině) 80 nám. mil při 4 uzlech (pod hladinou) |
| Posádka | 77 |
| Výzbroj | 2× 120mm kanón (2×2) 4× 13,2mm kulomet (2×2) 8× 533mm torpédomet (16 torpéd) |
| Ostatní | operační hloubka ponoru 100 m |
Třída Calvi byla třída křižníkových ponorek italského královského námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě v italském námořnictvu byly v letech 1935–1943. Účastnily se bojů druhé světové války. Dvě byly za války ztraceny a třetí byla po italské kapitulaci ukořistěna Německem a do srpna 1944 byla provozována Kriegsmarine.[1]
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Celkem byly postaveny tři ponorky této třídy. Konstrukčně navazovaly na třídu Balilla. Mírně širší trup znamenal zlepšenou stabilitu. Posílena byla výzbroj a výrazně lepší byl i dosah ponorek. Ten byl významný pro jejich původně zamýšlenou službu v Rudém moři a Indickém oceánu. Postavila je italská loděnice OTO v Muggiano. Do služby byly přijaty v letech 1935–1936.[1]
Jednotky třídy Calvi:[2]
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Pietro Calvi | 1932 | 31. března 1935 | říjen 1935 | Dne 15. července 1942 jižně od Azor poškozena britskou šalupou HMS Lulworth a potopena vlastní posádkou. |
| Giuseppe Finzi | 1932 | 29. června 1935 | leden 1936 | Dne 9. září 1943 ukořistěna Německem a zařazena do služby jako UIT21. Nasazena byla v Atlantiku. Nakonec 25. srpna 1944 potopena vlastní posádkou v Bordeaux. |
| Enrico Tazzoli | 1932 | 14. října 1935 | duben 1936 | Při své první plavbě do Japonska přibližně 16. května 1943 zmizela v oblasti Biskajského zálivu. |
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Ponorky nesly čtyři příďové a čtyři záďové 533mm torpédomety se zásobou šestnácti torpéd. Dále nesly dva 120mm kanóny a čtyři 13,2mm kulomety. Pohonný systém tvořily dva diesely Fiat o výkonu 4400 bhp a dva elektromotory san Giorgio o výkonu 1800 bhp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 17,1 uzlu na hladině a 7,9 uzlu pod hladinou.[1] Dosah byl 13 400 námořních mil při rychlosti 8 uzlů na hladině a 80 námořních mil při rychlosti 4 uzly pod hladinou. Operační hloubka ponoru dosahovala 100 metrů.[2]
Modifikace[editovat | editovat zdroj]
Giuseppe Finzi a Enrico Tazzoli byly roku 1943 uprabeny pro přepravu surovin do a z Japonska.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1906–1921. London: Conway Maritime Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 305. (anglicky)