Přeskočit na obsah

Třída Arethusa (1913)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Arethusa
HMS Galatea
HMS Galatea
Obecné informace
Uživatelvlajka Royal Navy
Typlehký křižník
Lodě8
Osud1 potopen
7 vyřazeno
Předchůdcetřída Birkenhead
Nástupcetřída Caroline
Technické údaje
Výtlak3750 t (standardní)
4400 t (plný)[1]
Délka132,9 m
Šířka11,9 m
Ponor4,1 m
Pohon8 kotlů, 4 parní turbíny
4 lodní šrouby
40 000 hp
Rychlost28,5 uzlů
Dosah2000 nám. mil
Posádka276–282
Výzbroj2× 152mm kanón (2×1)
6× 102mm kanón (6×1)
1× 47mm kanón
4× 533mm torpédomet (2×2)
Pancíř25,4mm paluba
25,4–76mm boky

Třída Arethusa byla třída lehkých křižníků Royal Navy. Určeny byly pro službu v Severním moři, zejména pro doprovod britských torpédoborců. Jejich koncepce byla vyústěním vývoje předzvědných křižníků (Scouts) a stala se základem pro všechny další britské prvoválečné lehké křižníky. Novinkou u nich bylo též zavedení nafty jako výhradního paliva. Všechny křižníky třídy Arethusa bojovaly v první světové válce. Křižník Arethusa byl ve válce potopen. Ostatní byly po vyřazení sešrotovány.

Vývoj třídy Arethusa byl reakcí na nedostatek křižníků vhodných pro součinnost s hlavními silami námořnictva. Zároveň námořnictvo potřebovalo plavidla schopná působit jako vůdčí lodě novějších torpédoborců (např. třída Acasta), kterým už svou rychlosti nestačily britské průzkumné křižníky. Admiralita volila mezi stavbou velkých torpédoborců a zvětšeným derivátem průzkumných křižníků třídy Active, který by měl při nižší rychlosti silnější výzbroj a pancéřovou ochranu. S podporou Churchilla byla prosazena druhá varianta. Prosazeno bylo využití rychloběžných parních turbín, které dosud měly jen torpédoborce. Pro výzbroj bylo zvažováno deset 102mm kanónů, nebo pět 152mm kanónů, ale nakonec byla zvolena výzbroj smíšená. Churchill třídě Arethusa přezdíval „lehké pancéřové křižníky“, aby zdůraznil, že představovaly nejmenší britská plavidla chráněná bočním pancířem.[1] Celkem bylo v letech 1912–1915 postaveno osm jednotek této třídy.[1]

Jednotky třídy Arethusa:[1]

Jméno Loděnice Založení kýlu Spuštění na vodu Přijetí do služby Status
Arethusa Chatham Dockyard 28. října 1912 25. října 1913 srpen 1914 Dne 11. února 1916 se potopil na mině.
Aurora Devonport Dockyard 24. října 1912 30. září 1913 září 1914 Prodán do šrotu 1927.
Galatea Beardmore 9. ledna 1913 14. května 1914 prosinec 1914 Prodán do šrotu 1921.
Inconstant Beardmore 3. dubna 1914 6. července 1914 leden 1915 Prodán do šrotu 1922.
Penelope Vickers 1. února 1913 25. srpna 1914 prosinec 1914 Prodán do šrotu 1924.
Phaeton Vickers 12. března 1913 21. října 1914 únor 1915 Prodán do šrotu 1922.
Royalist Beardmore 3. června 1913 14. ledna 1915 březen 1915 Prodán do šrotu 1923.
Undaunted Fairfield 21. prosince 1912 28. dubna 1914 srpen 1914 Prodán do šrotu 1922.

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
HMS Royalist

Křižníky chránilo lehké pancéřování. Na bocích byl 25,4–76mm pancéřový pás, který doplňovala 25,4mm paluba. Základní výzbroj tvořily dva 152mm/45 kanóny Mk.XII, šest 102mm/45 kanónů QF Mk.IV, jeden 47mm kanón a dva dvojité 533mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo osm kotlů a čtyři turbínová soustrojí Parsons (či Brown-Curtiss na jednotkách Arethusa a Undaunted) o výkonu 40 000 hp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 28,5 uzlu.[1]

Modifikace

[editovat | editovat zdroj]

Čtyři jednotky třídy Arethusa v roce 1915 po nějaký čas nesly plošinu pro start stíhacího letounu. Představovaly tak první britské křižníky vybavené vlastními letadly.[1] Během války se výzbroj změnila. Roku 1917 byly přidán další dvojitý torpédomet. Roku 1918 byly na křižnících Galatea, Inconstant, Penelope, Phaeton a Royalist dva 102mm kanóny nahrazeny třetím 152mm kanónem. Měnilo se i složení lehké výzbroje. Všechny také dostaly plošinu pro start letounu. V letech 1917–1918 byly všechny kromě Undaunted upraveny na minonosky s kapacitou 70–74 min. Všechny byly navíc vybaveny robustnějším trojnožkovým stožárem.[1] Typickou výzbroj na konci války tak tvořily tři 152mm kanóny, čtyři 102mm kanóny, jeden protiletadlový kanón a šest 533mm torpédometů.[2]

HMCS Aurora
HMS Arethusa před potopením

Všechny křižníky byly intenzivně nasazeny za první světové války. Křižník Arethusa byl vlajkovou lodí velitele Harwichského svazu komodora Reginalda Tyrwhittaprvní bitvě u Helgolandské zátoky. Křižník byl v bitvě poškozen a z bojiště musel být odvlečen.[3] Ztráty na palubě Arethusy čítaly 11 padlých a 16 raněných.

bitvě u Texelu dne 17. října 1914 napadl křižník Undaunted s torpédoborci Lance, Legion, Lennox a Loyal německou 7. půlflotilu torpédoborců (čtyři starší malé torpédoborce), která chtěla naklást miny v oblasti mezi britským pobřežím a mělčinou Goodwin Sands. Britové všechny čtyři německé lodi potopily s minimálními ztrátami jednoho padlého a čtyř raněných.[4]

Tyrwhittova vlajková loď Arethusa zasáhla též do bitvy u Dogger banku dne 24. ledna 1915 (v bitvě bojovala i její sesterská loď Aurora). Právě torpédový útok Arethusy poslal ke dnu těžce poškozený německý pancéřový křižník SMS Blücher.[5]

Jedinou ve válce ztracenou lodí byla Arethusa, která 19. února 1916 najela poblíž přístavu Felixstowe na minu položenou německou ponorkou UC 7. Křižníkům Galatea a Phaeton se 4. května 1916 podařilo v Severním moři (s pomocí ponorky E 31) sestřelit německou vzducholoď L 7.[6]

Křižníky Galatea, Inconstant, Phaeton a Royalist patřily na přelomu května a června 1916 k lodím, které se účastnily bitvy u Jutska. Galatea se rovněž účastnila druhá bitvy u Helgolandské zátoky dne 17. listopadu 1917. Na konci války křižníky nakladly více než 2500 min.[1]

Sedm z osmi lodí válku přečkalo. Jejich poválečná kariéra byla krátká, protože se příliš nehodily pro službu v zámoří.[1] Vyřazeny byly postupně už v průběhu 20. let — Galatea (1921), Inconstant a Royalist (1922), Undaunted a Phaeton (1923), Penelope (1924) a Aurora (1927).[7]

  1. a b c d e f g h i GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1906–1921. New York: Conway Maritime Press., 1985. S. 55. (anglicky) 
  2. HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. Dostupné online. 28-029-88. S. 58–59. 
  3. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2. S. 93. [Dále jen Hrbek 2001]
  4. Hrbek 2001, s. 102.
  5. Hrbek 2001, s. 118.
  6. Hrbek 2001, s. 86.
  7. Hrbek 2001, s. 194.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]