Duševní vlastnictví

Duševním vlastnictvím se rozumí výhradní práva k nakládání s díly, vynálezy a jinými nehmotnými výsledky procesu lidské tvořivosti, zkoumání a myšlení. Těmi jsou myšleny různé výsledky více či méně originálních myšlenek, námětů, návodů a řešení. Díky své nehmotné podstatě lze za duševní vlastnictví považovat jen to, co je společností považováno za vhodné k ochraně právní úpravou, vesměs by tedy mělo jít o výsledky tvorby, výzkumu, či jiné činnosti, které jsou dostatečně jedinečné či originální.

Hodnota práv k duševnímu vlastnictví je většinou hůře určitelná než u fyzického majetku, závisí pak zejména na míře jejich následné využitelnosti a přínosu pro jedince či společnost a schopnosti podpořit další tvorbu (materiálního i nemateriálního charakteru).

Práva k duševnímu vlastnictví lze směňovat, užívat, ale i ochraňovat podle dané právní úpravy. Právo týkající se duševního vlastnictví se v ČR sestává ze dvou celků: jde jednak o autorské právo, které je reprezentováno autorským zákonem, a jednak o práva průmyslového vlastnictví, jež jsou zakotvena ve více dílčích právních předpisech.

V České republice průmyslová práva upravuje zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, zákon č. 478/1992 Sb. o užitných vzorech, zákon 529/1991 Sb. o ochraně topografií polovodičových výrobků, zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů, zákon č. 408/2000 Sb. o ochraně práv k odrůdám rostlin, zákon 137/1995 Sb. o ochranných známkách a zákon 452/2001 Sb. o ochraně označení původu výrobků.

• Mezinárodní spojené úřady pro ochranu duševního vlastnictví (BIRPI)
• Světová organizace duševního vlastnictví (OMPI - WIPO)