Loutna: Porovnání verzí
m robot přidal: th:ลูต |
rozšíření a zobjektivizování úvodu, upřesnění historie |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
[[Soubor:Loutna.JPG|thumb|Loutna]] |
[[Soubor:Loutna.JPG|thumb|Loutna]] |
||
'''Loutna''' je termín obecně označující typ [[drnkací nástroj|drnkacího nástroje]] pro nějž je charakteristický vydutý korpus (mušle). Další charakteristikou nástrojů loutnové rodiny jsou struny zdvojené v unisonu nebo v oktávě (sbory). Samotné slovo loutna se používá ve spojení [[renesanční loutna]], [[barokní loutna]] a [[arciloutna]]; rodina loutnových nástrojů však zahrnuje široké spektrum typů lišících se svou hudební funkcí, časovým a geografickým zařazením, systémem ladění, ostruněním či velikostí. Mimo evropskou hudební tradici se také používá ve spojení [[čínská loutna]]. |
|||
'''Loutna''' je [[drnkací nástroj]] oválného tvaru s krkem a vydutým tělem. |
|||
== Historie == |
== Historie == |
||
Loutna patří k nejstarším nástrojům lidské historie; první zmínky o loutnovém nástroji najdeme již v [[Mezopotámie|Mezopotámii]]. Původně se zřejmě jednalo o vydlabanou dýni potaženou zvířecí kůží a dřevěným krkem. Do [[Evropa|Evropy]] dorazila loutna z [[Arabský svět|arabských zemí]], nejpravděpodobněji přes [[Španělsko]]. Arabská loutna - „[[al ud]]“ - měla jednoduché ostrunění, které bylo rozezníváno plektrem (trsátkem) a nepoužívala [[pražec (hudba)|pražce]]. Plektrum se používalo poměrně dlouhou dobu i v Evropě, ale bylo nakonec vytlačeno hrou prsty, byly přidány vázané pražce a jednoduché ostrunění bylo |
Loutna patří k nejstarším nástrojům lidské historie; první zmínky o loutnovém nástroji najdeme již v [[Mezopotámie|Mezopotámii]]. Původně se zřejmě jednalo o vydlabanou dýni potaženou zvířecí kůží a dřevěným krkem. Do [[Evropa|Evropy]] dorazila loutna z [[Arabský svět|arabských zemí]], nejpravděpodobněji přes [[Španělsko]]. Arabská loutna - „[[al ud]]“ - měla jednoduché ostrunění, které bylo rozezníváno plektrem (trsátkem) a nepoužívala [[pražec (hudba)|pražce]]. Plektrum se používalo poměrně dlouhou dobu i v Evropě, ale bylo nakonec vytlačeno hrou prsty, byly přidány vázané pražce a jednoduché ostrunění bylo nahrazeno tzv. sborovým, kdy byly ke stávajícím strunám přidány struny v unisonu nebo v oktávě. Typická renesanční loutna 16. století měla 6 sborů laděných in G nebo in A. Změn průběžně doznávala i konstrukce nástroje samotného a postupně byly přidávány další sbory, takže v polovině 18. století má typická barokní loutna 13 sborů laděných in d. V průběhu evropské historie loutny můžeme napočítat na 40 druhů loutnových nástrojů. Patří mezi ně např. [[theorba]], [[arciloutna]], [[mandora]], [[cistra]], angelika, [[collascione]] atd. V průběhu 18. stol. zájem o hru na loutnu upadá, posledním aktivně užívaným typem byla barokní loutna a mandora. V důsledku změny hudebního vkusu i sociální funkce hudby její roli kolem roku 1800 přebírají kytarové nástroje. Obraz loutny zůstal nadále v romantických historizujících představách o potulných muzikantech a kolem roku 1900 se vyráběly kytary s korpusem ve tvaru loutny. Ve 20. století byla loutna i hra na ni obnovena v rámci probuzení zájmu o historicky poučenou interpretaci a stala se součástí běžného instrumentáře souborů staré hudby. |
||
[[Soubor:ReinassanceLute.jpg|thumb|Renesanční loutna]] |
[[Soubor:ReinassanceLute.jpg|thumb|Renesanční loutna]] |
||
== Hra == |
== Hra == |
||
Na loutnu se hraje z loutnové [[tabulatura|tabulatury]], která se |
Na loutnu se hraje z not nebo z typycké loutnové [[tabulatura|tabulatury]], která se vyvíjela podle regionů, nejstarší je tabulatura německá, dále rozlišujeme italskou, španělskou a francouzskou loutnovou tabulaturu, která posléze v souvislosti s oblibou francouzské loutnové hudby ovládla celý kontinent. Tabulatura je číselný nebo písmenný zápis hmatů na krku nástroje, má většinou šest linek a hmaty jsou opatřeny nad osnovou rytmickými znaménky. Výhoda tabulatury oproti notovému zápisu je ta, že hráč může snadno přeladit nástroj do jiné tóniny anebo hrát na různé drnkací nástroje z tabulatur pro ně určených, protože tabulatura je přímým zápisem hmatů, tím pádem si hráč neláme hlavu s převodem notových hodnot do poloh na pražcích. |
||
== Současnost == |
== Současnost == |
Verze z 21. 4. 2010, 01:20
Loutna je termín obecně označující typ drnkacího nástroje pro nějž je charakteristický vydutý korpus (mušle). Další charakteristikou nástrojů loutnové rodiny jsou struny zdvojené v unisonu nebo v oktávě (sbory). Samotné slovo loutna se používá ve spojení renesanční loutna, barokní loutna a arciloutna; rodina loutnových nástrojů však zahrnuje široké spektrum typů lišících se svou hudební funkcí, časovým a geografickým zařazením, systémem ladění, ostruněním či velikostí. Mimo evropskou hudební tradici se také používá ve spojení čínská loutna.
Historie
Loutna patří k nejstarším nástrojům lidské historie; první zmínky o loutnovém nástroji najdeme již v Mezopotámii. Původně se zřejmě jednalo o vydlabanou dýni potaženou zvířecí kůží a dřevěným krkem. Do Evropy dorazila loutna z arabských zemí, nejpravděpodobněji přes Španělsko. Arabská loutna - „al ud“ - měla jednoduché ostrunění, které bylo rozezníváno plektrem (trsátkem) a nepoužívala pražce. Plektrum se používalo poměrně dlouhou dobu i v Evropě, ale bylo nakonec vytlačeno hrou prsty, byly přidány vázané pražce a jednoduché ostrunění bylo nahrazeno tzv. sborovým, kdy byly ke stávajícím strunám přidány struny v unisonu nebo v oktávě. Typická renesanční loutna 16. století měla 6 sborů laděných in G nebo in A. Změn průběžně doznávala i konstrukce nástroje samotného a postupně byly přidávány další sbory, takže v polovině 18. století má typická barokní loutna 13 sborů laděných in d. V průběhu evropské historie loutny můžeme napočítat na 40 druhů loutnových nástrojů. Patří mezi ně např. theorba, arciloutna, mandora, cistra, angelika, collascione atd. V průběhu 18. stol. zájem o hru na loutnu upadá, posledním aktivně užívaným typem byla barokní loutna a mandora. V důsledku změny hudebního vkusu i sociální funkce hudby její roli kolem roku 1800 přebírají kytarové nástroje. Obraz loutny zůstal nadále v romantických historizujících představách o potulných muzikantech a kolem roku 1900 se vyráběly kytary s korpusem ve tvaru loutny. Ve 20. století byla loutna i hra na ni obnovena v rámci probuzení zájmu o historicky poučenou interpretaci a stala se součástí běžného instrumentáře souborů staré hudby.
Hra
Na loutnu se hraje z not nebo z typycké loutnové tabulatury, která se vyvíjela podle regionů, nejstarší je tabulatura německá, dále rozlišujeme italskou, španělskou a francouzskou loutnovou tabulaturu, která posléze v souvislosti s oblibou francouzské loutnové hudby ovládla celý kontinent. Tabulatura je číselný nebo písmenný zápis hmatů na krku nástroje, má většinou šest linek a hmaty jsou opatřeny nad osnovou rytmickými znaménky. Výhoda tabulatury oproti notovému zápisu je ta, že hráč může snadno přeladit nástroj do jiné tóniny anebo hrát na různé drnkací nástroje z tabulatur pro ně určených, protože tabulatura je přímým zápisem hmatů, tím pádem si hráč neláme hlavu s převodem notových hodnot do poloh na pražcích.
Současnost
V současné době je hra na nástroj a jeho výroba po teoretické, praktické i konstrukční stránce velmi dobře zvládnuta, hra na loutnu se vyučuje v předních hudebních institutech a je pro ni skládána i novodobá hudba.
Obrázky, zvuky či videa k tématu loutna na Wikimedia Commons Šablona:Portál Hudba