Sarísa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Makedonská falanga vyzbrojená sarísou

Sarísa (též sarissa, řecky: σάρισα) bylo obouruční kopí používané starověkými Makedonci a Řeky. Kopí bylo dlouhé 6 až 7 metrů,[1] přičemž 4 metry vyčnívaly před falangisty. Tato délka umožňovala, aby se do boje zapojilo prvních pět řad seřazené makedonské falangy, což těmto typům falangy dávalo výhodu proti klasickým falangám hoplítů. Sarísu začali ve větším měřítku využívat Makedoňané za vlády Filipa II. [2] a zůstala v použití v armádách helénistických států dokud nebyla koncepce falangy překonána taktikou římských legionářů.

Neví se zcela jistě, kdo sarísu vynalezl. Nejpravděpodobnějším vynálezcem byl Filip II. Makedonský, ale některé historické prameny uvádí Ífikrata z Athén nebo Epameinónda z Théb.[3] Je však jisté, že až Filip začal používat sarísu ve velkém měřítku.

Důvodů k používání sarísy měl Filip hned několik. Filip chtěl dosáhnout toho, aby jeho falangisté mohli své nepřátele zasáhnout, aniž by se sami dostali do nebezpečí. Pokud makedonská falanga zaútočila, měl každý muž v první řadě před sebou pět hrotů kopí. I když byla sarísa velice dlouhá, muži kteří stáli dále jak v páté řadě, nemohli své spolubojovníky podporovat.[4] Vzhledem k tomu nedrželi svá kopí vodorovně, ale drželi svá kopí vzhůru, aby chránili falangu před střelami seshora.

Účinnost sarísy se ihned projevila v boji. Makedonským falangám se podařilo porazit své řecké rivaly a po tomto vítězství Filip plánoval invazi do Persie, kterou uskutečnil až jeho syn Alexandr Veliký. Alexandrovi se podařilo drtivě porazit perská vojska a měla na tom zásluhu i sarísa. Taktiku makedonské falangy a s ní i použití sarísy převzaly po Alexandrově smrti armády nástupnických helénistických států (například ptolemaiovský Egypt, seleukovská říše) a začaly ji používat i další středomořské mocnosti jako bylo Kartágo[5][6]

Tyto falangy se v boji spoléhaly výhradně na sarísu a jejich záložní zbraň byl meč (falangisté však meč neměli příliš v oblibě). Avšak, takovéto bitvy, kde bojovala jedna falanga proti druhé, se staly dlouhou a často krvavou záležitostí.[4] Bitvy se sváděly na stejných místech (hlavně na rovinách) a boj probíhal v neustálém stereotypu. Až Řím přišel s vojenskou inovací. Římská vojska používala tzv. manipuly (od konce čtvrtého století př. n. l.), na které nebyla vojska falangistů připravena.[4] Nakonec Řím tyto mocnosti porazil, a římského vojenství, ve kterém byl hlavní zbraň meč (gladius) se ukázalo silnější, než tradiční vojska falangistů (zářným příkladem je bitva u Pydny).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANGLIM, Simon. Bojové techniky starověkého světa. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-88-1. 
  • PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé. Praha: Miroslav Sobotka, 2007. ISBN 978-80-86977-10-2. 
  • WEIR, Wiliam. Bitvy, které změnily svět. Frýdek-Místek: Alpress s. r. o., 2006. ISBN 80-7218-973-5. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé. Praha: Miroslav Sobotka, 2007. S. 80. Dále jen [Penrose]. 
  2. ANGLIM, Simon. Bojové techniky starověkého světa. Praha: Deus, 2006. S. 36. Dále jen [Anglim]. 
  3. Anglim, str 38.
  4. a b c Anglim, str 40.
  5. WEIR, Wiliam. Bitvy, které změnily svět. Frýdek-Místek: Alpress s. r. o., 2006. S. 208. 
  6. Penrose, str. 58