Zobrazení zdroje stránky Revenant

{{Různé významy|tento=mytologickém pojmu|druhý=americkém filmu z roku 2015|stránka=Revenant Zmrtvýchvstání}}
'''Revenant''' je v [[Mytologie|mytologii]] a [[Folklór|folklóru]] oživené [[Mrtvola|mrtvé tělo]], které přichází do kontaktu s živými. Slovo je odvozeno od [[Latina|latinského]] ''revenire'' („navracet se“)<ref>Krupicová, s. 8</ref> a používá se především ve francouzštině a angličtině, v češtině je jeho užívání řidší. Částečně mu odpovídá slovo umrlec, ale také [[strašidlo]].<ref name="Poznámka1" group="pozn.">Barbora Chvojková v českém překladu ''Fantômes et revenants au moyen age'' (Přízraky a strašidla středověku) od Claude Lecouuteuxe používá právě tento překlad.</ref> Slova jako [[přízrak]], [[duch]] nebo stín označují na rozdíl od hmotného revenanta či umrlce spíše nehmotné bytosti a zjevení. Ve [[fantasy]] literatuře se užívá spíše slova [[nemrtvý]], které však může také označovat nehmotná stvoření. O strachu z návratu mrtvých svědčí již nálezy svázaných těl z [[Mezolit|mezolitu]], názor, že stejný důvod mělo spalování mrtvých, je však mylný.<ref>Lecouteux, s. 27</ref> Přesvědčení, že neobvyklá smrt je příčinou posmrtného bloudění, je u [[Indoevropané|Indoevropanů]] obecně rozšířena.<ref>Lecouteux, s. 25</ref>

== Vznik ==

Revenanti se zpravidla stávají z osob, které žily hříšným životem (lakomci, podvodníci, prostopášníci, karbaníci, [[čarodějnictví|čarodějnice]] atd.), nebo které ze života odešly nezvyklou cestou (zavraždění, popravení, utonulí, [[sebevražda|sebevrazi]], ženy zemřelé při porodu), případně osoby, které byly [[kletba|proklety]], uhranuty nebo očarovány (ať už za života nebo po smrti). Méně častí jsou revenanti – osoby, které nenašly pokoje, protože mají ještě na světě cosi vykonat (pomstít se, odměnit něčí laskavost, postarat se o potomky apod.).

Bytosti se zjevují na určitých místech, buď spojených s úmrtím ([[hřbitov]], [[kostel]], místo, kde došlo k úmrtí, [[popraviště]]), anebo na místě, kde se v minulosti vyskytovalo mnoho lidí (rozcestí, náměstí) – věřilo se totiž, že duše lidí, kteří tudy prošli, zde nechávají jakousi stopu, která podporuje zjevování nemrtvých. Mnoho druhů revenantů nemůže vstoupit do domu, práh pro ně představuje nepřekonatelnou hranici – někdy mrtvola leží v domě, ale její duch obchází pouze venku. Jiní mohou vstoupit jen na pozvání a ještě jiní nejsou z okna domu vidět, ač lidé venku je vidí. Jen pro malé množství nemrtvých není domovní práh žádnou překážkou. I vůči jiným hranicím v krajině bývají citliví – někteří nemrtví nemohou překročit tekoucí vodu. Někdy jsou omezeni na hranice panství nebo nemohou vstoupit do kostela. Kromě toho jim škodí posvěcené předměty. Hlas [[zvon]]u, úsvit nebo [[kur domácí|kohoutí]] zakokrhání je často změní v prach.<ref>{{Citace monografie
 | příjmení = Schmitt
 | jméno = Jean-Claude
 | odkaz na autora = Jean-Claude Schmitt
 | titul = Revenanti
 | vydavatel = Argo
 | místo = Praha
 | rok = 2002
 | isbn = 80-7203-455-3
 | kapitola = 
 | strany = 175–178
 | jazyk = 
}}</ref>

Revenanti se zjevují v určitou denní dobu, nejčastěji o [[půlnoc]]i, ale někdy třeba jen jednu noc v roce, nebo dokonce jen jednou za sto let. Také vidět zemřelé může často jen určitá osoba – člověk narozený o půlnoci, v neděli, na [[Štědrý den]], prosťáček, dítě apod. Někdy dokonce zemřelého vidí jen zvířata – psi, kočky, koně. Velmi často nejsou nemrtví vidět, ale pouze slyšet, nebo člověk jen cítí jejich přítomnost. Občas se také objevují fotografie, na níž je údajně zobrazen nemrtvý, který při fotografování nebyl vidět.

Často se revenanti zjevují pouze ve snu, což je psychologicky pochopitelné, ale ve středověku byl takovým snům přikládán velký význam. Jedno vidění nemrtvého popisuje i [[Karel IV.]] ve svém životopise [[Vita Caroli]]: Jedné noci po hostině Karel odpočíval ve své komnatě, když náhle slyšel tajemné kroky v místnosti a potom cosi vrhlo zlatý pohár přes celou místnost. Karel výslovně upozorňuje, že se nejednalo o sen. Tuto vidinu můžeme zřejmě přisoudit alkoholovému opojení po hostině a blížícímu se spánku.

Nemrtví mohou mluvit i přesto, že u některých už stádium rozkladu pokročilo natolik, že nemají hlasivky. Mívají ovšem specifický hlas, dutý, puklý, sípavý nebo naopak nesmírně hlasitý a strašný. Někdy komunikují pouze myšlenkami.<ref>{{Citace monografie
 | příjmení = Schmitt
 | jméno = Jean-Claude
 | odkaz na autora = 
 | titul = Revenanti
 | vydavatel = Argo
 | místo = Praha
 | rok = 2002
 | isbn = 80-7203-455-3
 | kapitola = 
 | strany = 192
 | jazyk = 
}}</ref>

== Opatření proti návratu zemřelých ==
Lidé se návratům zemřelých většinou snažili zabránit, k čemuž se užívaly různé magické praktiky:<ref>Podle {{Citace periodika
 | příjmení = Zíbrt
 | jméno = Čeněk
 | autor = 
 | odkaz na autora = Čeněk Zíbrt
 | spoluautoři = 
 | titul = Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku
 | periodikum = Český lid
 | odkaz na periodikum = Český lid
 | rok = 1899
 | měsíc = 
 | ročník = 8
 | číslo = 
 | strany = 99–100
 | url = 
 | issn = 
}}</ref>
* mrtvoly se za tímto účelem všelijak mrzačily, svazovaly, zavalovaly kamením, pohřbívaly vleže na břiše,
* pohřební rituály často rovněž obsahují prvky, které mají návratu mrtvých zamezit,
* když člověk zemře v místnosti, má se rychle otevřít okno, aby duše mohla odletět,
* když vynášejí rakev z domu, má se za ní vylít konev vody,
* kdo první hodí lopatu hlíny na rakev, nad tím nemá zemřelý žádnou moc,
* na dveře domu se mají křídou nakreslit tři kříže,
* v [[Estonsko|Estonsku]] panoval zvyk za každého zemřelého v domě zatlouct do prahu hřebík – ten měl jednak zabránit návratům zemřelého, ale také ho navždy připomínat.<ref>{{Citace monografie
 | příjmení = Lecouteux
 | jméno = Claude
 | odkaz na autora = 
 | titul = Přízraky a strašidla středověku
 | vydavatel = Volvox Globator
 | místo = Praha
 | rok = 1997
 | isbn = 
 | kapitola = 
 | strany = 
 | jazyk = 
}}</ref>

== Starověký Řím ==

V [[Starověký Řím|Římě]] byli nebožtíci považováni za nečisté a nebezpečné a mohli být příčinou nemocí, šílenství i posedlosti. Nazývali se ''larvae'' či ''[[lemures]]'' a největší skupinu z nich tvořili lidé, kteří zemřeli ''indeplorati'' („neoplakávání“), tedy ti, kterým se nedostalo řádného pohřbu.<ref>Lecouteux, s. 23</ref> Takový pohřeb nebyl poskytnut například zločincům a sebevrahům. Překážkou odchodu do podsvětí bylo také zavraždění, zmrzačení těla nebo zásah bleskem. Mrtví se mezi lidi vraceli především o svátku [[Lemuria]] slaveném 9., 11. a 13. května a svátku [[Laralia]] v prostředku zimy. Kromě rituálů spojených s těmito svátky proti mrtvým chránily [[Amulet|amulety]], [[Zaříkávání|zaříkávadla]] a zažehnávání.

== Germáni ==

O strachu [[Germáni|Germánů]] z mrtvých informuje již ve 2. století [[Tacitus]]:<ref>Lecouteux, s. 29</ref>

{{Citát|„Bídáci a zbabělci, lidé ničemných mravů, jsou pohřbíváni do bažiny; na jejich těla se hází proutí.“}}

Existenci takových pohřbů dokládají i [[Archeologie|archeologické]] nálezy a poslední historická zmínka o jejich provedení pochází roku 1447 z [[Normandie|normanského]] města [[Countances]]. Strach vyvolávali i sebevrazi, a [[Frankové]] uřezávali hlavy padlým nepřátelům aby se nemohli pomstít. I pro jiné druhy nezvyklé smrti, například utonulé, zavražděné, zemřelé při porodu nebo v den své svatby, existovaly zvláštní rituály a obyčeje, které měly zabránit návratu zemřelých.

== Křesťanství ==

[[Tertullián]] ve 3. století a [[Svatý Augustin|Aurelius Augustinus]] v 5. století zpravidla odmítají [[Pohanství|předkřesťanské]] představy o vracejících se mrtvých jako [[Pověra|pověry]]. Zjevení mrtvých nebo pohyb jejich těl však někdy vykládají jako dílo [[Bůh|Boha]] či [[Anděl|andělů]] nebo naopak jako iluze vyvolané [[Ďábel|ďáblem]], v každém případě tyto jevy podle nich nemají nic společného se samotným zemřelým. Duše zemřelého podle Augustina je již na onom světě a její přítomnost mezi živými není možná. Již [[Řehoř Veliký]] v 6. století uvádí ve svém díle ''Dialogy'' řadu [[Anekdota|anekdot]] a [[Exemplum|exempel]], v kterých se zjevují mrtví a varují živé před [[Hřích|hříchem]]. Názor, že mrtví se vracejí do světa živých kvůli odpykání své viny, se už velmi blíží předkřesťanským představám. V 10. století se v křesťanském světě rozvinul [[kult mrtvých]], kdysi potlačovaný, což se projevilo například zavedením [[Dušičky|Památky zesnulých]]. V podstatě se tedy ujala interpretace, že mrtvý se navrací proto, aby za spásu jeho duše byly konány [[zádušní mše]] a modlitby. Křesťanské učení tak nakonec dokázalo vysvětlit zjevení mrtvých jako nehmotných fantomů, ne však tělesných návrativších se mrtvých. Tyto bytosti byly proto zpravidla vykládány podle vlivem myšlenek Tertulliána a Augustina jako mrtvoly posedlé ďábly.<ref>Lecouteux, s. 44-49</ref><ref>{{Citace monografie
 | příjmení = Schmitt
 | jméno = Jean-Claude
 | odkaz na autora = 
 | titul = Revenanti
 | vydavatel = Argo
 | místo = Praha
 | rok = 2002
 | isbn = 80-7203-455-3
 | kapitola = 
 | strany = 16–26
 | jazyk = 
}}</ref>

== Odkazy ==

=== Poznámky ===
<references group="pozn."/>

=== Reference ===
<references/>

=== Literatura ===
* {{Citace monografie
 | příjmení = Lecouteux
 | jméno = Claude
 | odkaz na autora = Claude Lecouteux
 | titul = Přízraky a strašidla středověku
 | vydavatel = Volvox Globator
 | místo = Praha
 | rok = 1997
 | isbn = 80-7207-059-2
}}

*{{Citace elektronické monografie
 | příjmení = Krupicová
 | jméno = Lucie
 | titul = Sociální status revenantů ve středověké Evropě
 | url = http://is.muni.cz/th/109551/ff_b/bakalarska_prace.pdf
 | datum vydání = 2006
 | vydavatel = Masarykova univerzita
 | místo = Brno
}}

=== Související články ===

* [[Nav]]

[[Kategorie:Nemrtví]]