Přeskočit na obsah

Právo na město

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Leszek Kołakowski a Henri Lefebvre v roce 1971

Právo na město je myšlenka, jíž se zaštítila některá sociální hnutí posledních dekád s cílem přetvořit město jako sdílený prostor osvobozený od negativních důsledků komodifikace a kapitalismu na život ve městě.

Poprvé termín použil v roce 1968 Henri Lefebvre v knize Le Droit à la ville. Lefebvre převážně zkoumal historický vliv, který měl kapitalismus na město: městský život byl komodifikován, sociální interakce se staly více vykořeněné a veřejný prostor a samospráva se staly nepřístupným privilegiem. Lefebvre naproti tomu volal po „zachránění občana jako hlavního prvku a protagonisty města, které on sám postavil“ a transformování městského prostoru v „místo setkávání pro budování kolektivního života“.[1]

Stejným konceptem se ve svých pracích zabýval například Murray Bookchin nebo David Harvey. Podle Harveyho je právo na město „více než jen osobní svobodou poskytující přístup k městským zdrojům: je to právo změnit sebe sama tím, že změníme své město. Je to kolektivní, spíše než osobní, právo, jelikož tato změna nevyhnutelně závisí na výkonu kolektivní moci k přetvoření procesů urbanizace. Svoboda vytvářet a přetvářet naše města [...] je jedno z nejcennějších a nejzanedbávanějších lidských práv.“[2]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

LEFEBVRE, Henri. Urbánní revoluce. Broken Books, 2022, 208 s. ISBN 978-80-906307-4-1.

  1. LEFEBRVE, Henri. Le Droit à la ville. Paříž: Anthropos, 1968.
  2. HARVEY, David. The Right to the City. New Left Review. 2008, 53(53), s. 23–40. ISSN 1468-2427.