Přeskočit na obsah

Philip Yorke, 1. hrabě z Hardwicke

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Philip Yorke, 1. hrabě z Hardwicke
Narození1. prosince 1690
Dover
Úmrtí6. března 1764 (ve věku 73 let)
Londýn
Místo pohřbeníSt Andrew Churchyard, Wimpole
Povolánísoudce, advokát a politik
OceněníKnight Bachelor (1720)
earl (1733)
člen Královské společnosti
Politická stranaWhigové
ChoťMargaret Yorke, Countess of Hardwicke (od 1719)[1][2][3]
DětiJames Yorke[1][2]
Philip Yorke, 2. hrabě z Hardwicke[1][2]
Charles Yorke[1][2]
John Yorke[2]
Joseph Yorke
Lady Margaret Heathcote[4]
… více na Wikidatech
RodičePhilip Yorke[4][2] a Elizabeth Gibbon[4][2]
PříbuzníJoseph Yorke[4][2] a Philip Yorke[4][2] (vnoučata)
Funkcebencher (Middle Temple; od 1720)
Solicitor General for England and Wales (1720–1724)
Lord Chief Justice of England and Wales (od 1733)
lord kancléř (1737–1756)
reader
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Philip Yorke, 1. hrabě z Hardwicke (Philip Yorke, 1st Earl of Hardwicke, 1st Viscount Royston, 1st Baron Hardwicke) (1. prosince 1690, Dover, Anglie6. března 1764, Londýn, Anglie) byl britský právník a státník, zakladatel významné šlechtické rodiny Yorke. Od mládí zastával funkce v justiční sféře, v letech 1737–1756 byl lordem kancléřem. V roce 1754 získal titul hraběte z Hardwicke. Jeho čtyři synové dosáhli vysokého postavení v politice, justici, diplomacii, armádě a církvi.

Pocházel z obchodnické rodiny z Doveru, byl synem právníka Philipa Yorke (†1721). Nedosáhl vysokoškolského vzdělání, ale jako samouk se díky přirozenému nadání dostal již v mládí k postům v justici, byl též vychovatelem v rodině 1. hraběte z Macclesfieldu. Od roku 1718 byl soudcem v Doveru, v letech 1719–1733 byl členem Dolní sněmovny, v roce 1720 byl povýšen do šlechtického stavu. Díky přízni hraběte z Macclesfieldu se dostal do okruhu přátel vévody z Newcastle, který jej pak doporučil do vysokých postů v justici. V letech 1720–1724 byl nejvyšším státním zástupcem (solicitor general) a v letech 1724–1734 právním zástupcem koruny (attorney general).

Když byl v roce 1725 hrabě z Macclesfieldu odvolán ze svých funkcí a obviněn z korupce, Philip Yorke se nerozpakoval stát u zrodu jeho obžaloby a nadále se přidržel stabilnější přízně rodu Pelhamů. V letech 1733-1737 byl lordem nejvyšším sudím vrchního civilního soudu, od roku 1733 byl též členem Tajné rady, zároveň byl povýšen na barona a povolán do Sněmovny lordů. Předseda Sněmovny lordů 1734-1736, lord kancléř 1737-1756. Jeho politický vliv v té době vzrostl mimo jiné tím, že tehdejší ministr vnitra vévoda z Newcastle převedl některé své úkoly na úřad kancléře. Vynikl též jednáním mezi jednotlivými frakcemi whigů (Robert Walpole proti Pelhamům), v roce 1746 předsedal soudu nad předáky jakobitské vzpoury, v době nepřítomnosti Jiřího II. byl též několikrát členem místodržitelského sboru. V roce 1754 povýšen na hraběte z Hardwicke (titul mu zajistil vévoda z Newcastle po svém nástupu na post premiéra). V průběhu sedmileté války pak Hardwicke pomáhal úspěšně řešit vládní krize. Ačkoli nepatřil k předním státníkům, udržoval si dlouhodobě velký vliv a vynikl především jako skvělý právník. Získal čestný doktorát v Cambridge, dále byl členem Královské společnosti a kurátorem Britského muzea.

Manželství a potomstvo

[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou byla Margaret Cocks (1696–1761), neteř lorda kancléře Johna Somerse. Z jejich manželství pocházelo pět synů a dvě dcery. Nejstarší syn Philip (1720–1790) byl dědicem titulů, druhorozený Charles (1722–1770) zastával vysoké funkce v justici, třetí Joseph (1724–1792) byl generálem a diplomatem, čtvrtý syn John (1728–1801) byl dlouholetým členem Dolní sněmovny a zastával nižší funkce na ministerstvu obchodu a na admiralitě, nejmladší James (1730–1808) byl biskupem v Ely. Dcera Elizabeth (1725–1760) byla manželkou admirála Georga Ansona.

  1. a b c d David Souden: Wimpole Hall. 1999. ISBN 978-0-7078-0139-1.
  2. a b c d e f g h i Kindred Britain.
  3. Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  4. a b c d e Darryl Roger Lundy: The Peerage.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]