Petro Sičko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Petro Sičko
Narození18.8.1926, Vytvytsia, Ivanofrankivská oblast
Vytvytsia
Úmrtí5.7.2010, Riga
Riga
Místo pohřbeníLyčakivský hřbitov
VzděláníFilologická fakulta University v Černovici, Lvovská Polytechnika (ekonomie)
Povoláníekonom, politický vězeň, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, po roce 1989 člen Ukrajinské demokratické strany
OceněníŘád za odvahu
ChoťStefaniya Petraš
DětiVasyl Sičko, Volodymyr Sičko, Oksana Sičko
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Petro Vasylovyč Sičko (* 18. srpna 1926, Vytvytsia, Ivanofrankivská oblast - 5. července 2010, Riga)[1] byl ekonom, politický vězeň, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, po roce 1989 člen a předseda Ukrajinské demokratické strany.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Petro Sičko pocházel z rolnické rodiny ve vesnici Vyvytsia. Měl dva starší bratry Josypa a Ivana (* 1919).[3] Za války byl od roku 1942 členem OUN a od roku 1944 politickým komisařem Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Během studia na katedře jazyků a literatury Černovické univerzity založil podzemní studentskou organizaci "Orhanizatsiya bortsiv za vilnu Ukrainu” (Organizace bojovníků za svobodnou Ukrajinu).[4]

12. února 1947 byl zatčen NKVD a odsouzen vojenským tribunálem MGB k smrti. Rozsudek byl později zmírněn na 25 let vězení, 5 let vyhnanství a 5 let zbavení občanských práv. Jeho pozdější žena Stefaniya Petraš, členka podzemní OUN a učitelka, byla zatčena v témže roce a odsouzena na 10 let v pracovních táborech na Kolymě. Petro Sičko byl nejprve umístěn do lágru Šodrovo, kde velká část vězňů umírala hladem a těžkou prací, poté prošel několika pracovními tábory na Kolymě. Roku 1954 se setkal v nemocnici se Stefanií, která už byla propuštěna z tábora a žila na Kolymě ve vyhnanství. V lednu byl Petro propuštěn do vyhnanství a 9. ledna se oženil ale oba zůstali ve vyhnanství na Kolymě. 22. prosince 1956 se jim zde narodil syn Vasyl.[2]

Trest Petro Sička zkrátila komise Nejvyššího sovětu SSSR na 15 let a 20. března 1957 mu soud v Magadanu povolil návrat k rodině jeho bratra na Ukrajinu do obce Dolyna. Zde si manželé postavili dům a 26.5.1960 narodil jejich druhý syn Volodymyr a roku 1963 dcera Oksana. Petro nastoupil do práce v továrně na kovové výrobky a od roku 1958 začal studovat na Fakultě ekonomie, kovových konstrukcí a lehkého průmyslu na Polytechnice ve Lvově. KGB mu nedovolila studium dokončit, když odmítl nabídku ke spolupráci, ale roku 1973 dokončil jednoroční kurs pro ekonomy. Byl zaměstnán jako inženýr a ekonom v továrně na kovové výrobky ve Verkhnii Strutyn. Roku 1977 byl přesunut k nekvalifikované práci a na výročí 60 let od Bolševické revoluce byl zatčen na základě nepodloženého obvinění z úmyslu zavraždit stranického tajemníka a děkana fakulty. V prosinci byl propuštěn z práce a po zahájení protestní hladovky znovu přijat. Po zatčení svého syna Vasyla se vzdal občanství v SSSR a požádal o povolení emigrovat ze Sovětského svazu pro celou svou rodinu.[2]

Stejně jako předtím jeho syn Vasyl se 30. dubna 1978 stal členem Ukrajinské Helsinské skupiny. Publikoval zprávu o porušování lidských práv v Sovětském svazu a jako příklad uváděl členy své rodiny. Zasazoval se také za práva Řeckokatolické církve na Ukrajině, protestoval proti ničení a uzavření jejích kostelů.[2] V lednu 1979 se mu podařilo dostat do soudní síně během procesu s V. Striltsivem a o přestávce apeloval na svědky obžaloby, aby nepodlehli vlivu KGB. V březnu u něj policie provedla domovní prohlídku. Zúčastnil se panychidy za V. Ivasjuka, zavražďeného KGB v dubnu 1979.[4]

6. června 1979 byl spolu se svým synem Vasylem (22 let) zatčen a obviněn ze "záměrně falešných prohlášení, která pomlouvají sovětský politický a sociální systém." 4. prosince 1979 byli oba odsouzeni a Petro dostal trest tří let v pracovním táboře se zostřeným režimem. Byl transportován do lágru UL-314/11 poblíž města Brjanka v Luhanské oblasti. Mladší syn Volodymyr, student Matematické fakulty na Kyjevské státní univerzitě, dostal povolení rozloučit se s otcem a bratrem, ale poté nebyl připuštěn ke zkouškám a v březnu 1980 byl ze studií vyloučen. Vzdal se sovětského občanství a odmítl službu v armádě. V prosinci 1980 byl zatčen a odsouzen na 3 roky vězení v pracovním táboře se zpřísněným režimem. Po propuštění pracoval jako řidič a studia mohl dokončit až roku 1994 po obnovení Ukrajinské suverenity. Volodymyr Sičko se po propuštění z vězení oženil a roku 1996 odcestoval na krátkodové vízum do USA, protože doma nemohl najít zaměstnání.[4][3]

Stefanyia a jejich dcera Oksana byly po celou dobu pod dohledem KGB a v době konání Olympiády v Moskvě měly domádí vězení. Oksana po ukončení střední školy nebyla připuštěna ke studiu na vysoké škole a vybrala si jako náhradu výtvarnou školu v Kolomiye. Roku 1982 se jí podařilo překročit hranici do Lotyšska, kde úspěšně absolvovala Lékařskou fakultu a Medicínský institut v Rize. Nastoupila do Ústřední nemocnice v Rize, provdala se a je matkou dvou dětí.[3]

Petro Sičko byl deset dní před propuštěním znovu obviněn, když dozorci objevili "protisovětské dokumenty", které mu do boty vložil jiný vězeň. Další tři roky strávil v pracovním táboře YZ-17/90 v Chersonu. Vasyl měl být propuštěn, pokud projeví "lítost", což odmítl. Do jeho osobních věcí byly podstrčeny drogy a v lednu 1982 dostal další tříletý trest vězení.[5] Byl propuštěn spolu s otcem roku 1985 a další rok strávil v nemocnici pro onemocnění tuberkulózou. Petro Sičko byl po jeden rok pod policejním dozorem a pracoval jako dělník na pile.[2]

Petro i Vasyl Sičko byli v letech 1987-1988 aktivními členy Ukrajinské Helsinské skupiny a 1. listopadu 1988 zakládajícími členy Ukrajinské demokratické strany, roku 1990 přejmenované na Ukrajinskou křesťanskodemokratickou stranu (UCDP). Petro působil v Hlavní radě strany a byl předsedou její organizace v Ivanofrankivské oblasti. Roku 1989 organizoval vzpomínkové akce na paměť Volodymyra Ivasjuka a několik protestních pochodů za životní prostředí. Byl několikrát zatčen a držen 15 dní ve vazbě, kde byl zbit.[2] Stefaniya Petraš zemřela roku 1996.

Roku 1994, 1998 a 2002 byl kandidátem UCDP v parlamentních volbách. V letech 2002-2003 zastával funkci předsedy Ukrajinské demokratické strany, ale roku 2003 Ministerstvo vnitra zrušilo straně registraci. V závěru života žil Petro Sičko v Doněcku. Roku 2006 obdrželi Petro, Vasyl a Stefaniya Řád za odvahu z rukou prezidenta Ukrajiny.[6] Roku 2010 se vydal navštívit svou dceru Oksanu do Rigy a 5 července 2010 zde zemřel.[2] Je pohřben ve Lvově spolu se svou ženou a synem Vasylem.[1]

Vasyl Sičko odcestoval roku 1997 do USA, kde 11. listopadu 1997 za nevyjasněných okolností tragicky zahynul v Chicagu. Jeho žena Lesya vychovávala jejich dvě děti (Petro, Stefa) s pomocí jejich dědečka Petro Sička.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c In Memory: Petro Sichko, Human Rights in Ukraine, 2010
  2. ↑ a b c d e f g віртуальний музей, ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ: СІЧКО ПЕТРО ВАСИЛЬОВИЧ
  3. ↑ a b c Interview: SICHKO VASIL PETROVYCH
  4. ↑ a b c virtual museum, DISSIDENT MOVEMENT IN UKRAINE: SICHKO, Petro Vasylyovych and his sons: Vasyl Petrovych SICHKO and Volodymyr Petrovych SICHKO
  5. ↑ Chronicle of Current Events no. 63, pp. 140-141
  6. ↑ Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nina Strokata, A Family Torn Apart, Human Rights Commission, World Congress of Free Ukrainians, Toronto, 1981
  • A. Rusnačenko, The National Liberation Movement in Ukraine. – Kyiv: The O. Teliha Publishing house, 1998, pp.. 212, 224.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petro_Sičko&oldid=23773680“