Organizační učení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Organizační učení je proces vytváření, zachování a předávání znalostí v rámci organizace.[1] Jeho účelem je zefektivňování nejrůznějších složek důležitých pro správné fungování organizace. Zásadním východiskem organizačního učení je přesvědčení, že organizace jsou klíčovými místy zprostředkovávající učení společnosti (jednotlivců, skupin, či celé organizace), a tudíž, že velká část každodenního učení probíhá právě v nich.[2]

Typy organizačního učení[editovat | editovat zdroj]

Organizační učení rozdělujeme podle zdrojů získaných informací – znalostí.[2]

  1. kongenitální – jsou znalosti, které v organizaci nebo mimo ni existují již při jejím vzniku, nebo jsou čerpány z minulých zkušeností jiných organizací
  2. zkušenostní – jsou to znalosti získané vlastním učením, vlastní zkušeností v organizaci.
  3. zprostředkované nebo také interorganizační – učení se ze zkušeností jiných organizací
  4. převzaté – je to učení se od lidí, kteří nově vstupují do organizace, či učení vytvořené propojením s jinou organizací

Úrovně organizačního učení[editovat | editovat zdroj]

Organizační učení probíhá na několika úrovních současně. [3] Jde ale říci, že tyto úrovně jsou natolik propojené, že je nemusíme vůbec rozdělovat. Jedna úroveň je zásadní pro existenci té druhé. Pro lepší představu jsou zde však rozděleny a popsány.

  • Individuální učení je nejmenší jednotkou, ve které může dojít k učení. Jednotlivec se učí novým dovednostem a jeho produktivita práce se může zvýšit, když získá odborné znalosti. Toto učení je ovlivněno interakcí jedince s ostatními členy organizace a vnějšími vlivy prostředí.
  • Skupinové učení je největší jednotka, při které může dojít k učení. Existují dva názory na vznik skupinového učení v organizaci. Prvním názorem je, že skupinové učení je proces, ve kterém skupina jako celek rozhodne o svém postupu, dostane na něho zpětnou vazbu, a podle této zpětné reakce mění svá stanoviska a postupy -> učí se. Další názor je, že skupinové učení nastane ve chvíli, kdy člen sdílí svoje individuální znalosti s ostatními členy skupiny. Individuální vzdělávání se tak promění ve skupinové učení.
  • Organizační učení je způsob, jakým organizace vytváří a strukturuje znalosti týkající se jejich funkce a kultury. Organizační učení probíhá v celé organizaci ve všech jejích aktivitách různou rychlostí. Cílem organizačního učení je přizpůsobit metody a výkon organizace měnícímu se okolnímu prostředí.

Průběh organizačního učení[editovat | editovat zdroj]

Organizační učení se skládá z několika fází, které je nutné dodržet v přesném pořadí. Názory na obsah těchto fází se liší.[3]

  • Crossan et al. (1999) mají za to, že tři úrovně organizačního učení (individuální, skupinová a organizační) jsou propojeny čtyřmi širokými kategoriemi sociálních a psychologických procesů: uplatnění intuice (intuiting), interpretace, integrace a institucionalizace.[5] Prolínání těchto procesů, jejich přesnější popis a fungování na jednotlivých úrovních seskupení znázorňují autoři Crossan a Hulland v podobě tzv. rámce SLAM (Strategic Learning Assessment Map).

Můžeme tedy říci, že pro fungování organizačního učení je základním kamenem příjem informací, které pak vytvářejí intelektuální kapitál = zásoba znalostí v organizaci.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pol,M. Škola na cestě k učící se organizaci. (2008). Orbis scholae.
  2. a b B. Lazarová, M. Pol, L. Hloušková, P. Novotný a Sedláček, M. Organizační učení v realitě života školy: impulzy, témata, strategie řízení. (2012). Studia paedagogica.
  3. a b B. Lazarová, M. Pol, L. Hloušková, P. Novotný a Sedláček, M. Organizační učení v odborných diskurzech. (2014) Strana 149. Pedagogická orientace.
  4. Huber, G. P. (1991). Organizational learning: the contributing process and the literatures. Organization Science, 2(1), 88–115.
  5. Crossan, M. M., Lane, H. W., & White, R. E. (1999). An organizational learning framework: from intuition to institution. Academy of Management Review, 24(3), 522–537.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ARGYRIS, C. On organizational learning. Oxford: Blackwell, 1999. (anglicky) 
  • POL, M., HLOUŠKOVÁ, L., NOVOTNÝ, P., ZOUNEK,, J. Kultura školy. Příspěvek k výzkumu a rozvoji.. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005. (CZ) 
  • POL, M., & LAZAROVÁ,, B. Spolupráce učitelů – podmínka rozvoje školy.. Praha: Strom, 1999.