Ocelobeton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Příčný řez typickou ocelobetonovou konstrukcí – ocelový nosník, (železo)betonová deska a spřahovací trny

Ocelobeton[p. 1] je kompozitní (spřažená) konstrukce, která využívá dvou, z hlediska materiálového inženýrství velmi rozdílných, materiálů – oceli a betonu.[1] Spojuje výhodně dobré vlastnosti obou materiálů – vysokou únosnost oceli a tuhost (a masivnost) betonu, zároveň tak eliminuje nedostatečnou tuhost ocelové konstrukce a vyrovnává malou tahovou únosnost betonu.[1] Vlastnosti konstrukce jsou díky betonu zlepšeny i při chování za požáru.

Typickým příkladem je ocelobetonový prostý nosník, ve kterém tahové namáhání přenáší z velké části ocelový nosník (I nosník) a beton se podílí na přenesení tlakového namáhání. Aby spojení fungovalo, je užito spřahovacích prostředků, nejčastěji navařených trnů. U spojitého nosníku, kde vznikají nadpodporová namáhání, beton kvůli tahovému namáhání popraská a je kvůli tomu nutné beton vyztužit. Výhodně je možné použít ocelobeton i pro výstavbu tzv. obetonovaných sloupů, zabetonovaných nosníků (ZABENů) nebo mostů.

Spřahovací trny navařené na konstrukci

V běžné praxi je beton lit do ztraceného bednění, které je tvořeno trapézovým ocelovým plechem, jež je pevně spojen s ocelovou konstrukcí. Navrhování spřažených konstrukcí popisuje Eurokód 4 (ČSN EN 1994).[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ocelobeton nemůže být v žádném případě zaměňován za železobeton.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c STUDNIČKA, Jiří. Ocelobetonové konstrukce 20. Praha: Vydavatelství ČVUT, 2002. 148 s. ISBN 978-80-0102-598-7. Kapitola Úvod, s. 7–8. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • STUDNIČKA, Jiří. Ocelobetonové konstrukce 20. Praha: Vydavatelství ČVUT, 2002. 148 s. ISBN 978-80-0102-598-7. 

Související články[editovat | editovat zdroj]