Nízká oběžná dráha Země
Nízká oběžná dráha Země (často se nahrazuje zkratkou LEO z anglického Low Earth Orbit) je druh oběžné dráhy planety Země. Jako nízká je označována taková dráha, jejíž apogeum se nachází ve výšce mezi 160 až 2000 kilometrů nad povrchem Země.
Charakteristika[editovat | editovat zdroj]
V menších výškách, přibližně kolem 200 kilometrů nad povrchem, se vyskytují zbytky atmosféry, které způsobují pokles dráhy těles. Tento jev je však pozorovatelný i ve větších výškách, například na ISS, jejíž orbita musí být pravidelně zvyšována.
Z pohledu lidské činnosti je nízká orbita naším hlavním působištěm. Kromě několika misí k Měsíci směřovaly všechny kosmické lety s lidskou posádkou právě na nízkou orbitu, přičemž většina směřovala na její dolní okraj (do 400 km). Z pohledu letů s posádkou je nízká orbita důležitá i z důvodu samotného přežití delší dobu ve vesmíru, objekty na LEO jsou totiž stále v dost silném geomagnetickém poli a jsou tak chráněny před účinky kosmického záření.
Rychlosti objektů na LEO se liší podle excentricity a výšky dráhy, ale obecně platí, že rychlost objektů vzhledem k povrchu Země je přibližně 7800 m/s. Ta samá hodnota platí i pro dosažení nízké orbity ze Země, delta-v (rozdíl rychlostí) mezi povrchem Země a LEO je tedy také přibližně 7,8 km/s. Na nízké orbitě se vyskytuje také velké množství kosmického odpadu, jehož stále narůstající objem nezřídka způsobuje potíže při misích.
Důležitá tělesa a rekordní lety s posádkou na nízké oběžné dráze[editovat | editovat zdroj]
- První objekt: Sputnik 1
- Nejstarší objekt: Vanguard 1
- Největší a nejtěžší těleso: Mezinárodní vesmírná stanice
- Nejvzdálenější let s posádkou (mimo misí Apollo): Gemini 11