Nibiru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nibiru, bylo dle Stvořitelského eposu Sumerů nebeské těleso, jehož oběžná dráha protíná střed Sluneční soustavy. V překladu Nibiru znamená "planeta průchodů" či "planeta křižovatky". V akkadštině je planeta označována jako převozní člun, místo protnutí nebo místo přechodu. V převzaté Babylonské verzi eposu, je vesmírné těleso ztotožňováno s nejvyšším bohem Mardukem. Často se objevují teorie, že Marduk ve většině babylonských textů označuje Slunce, kvůli popisovaným vlastnostem. Jinými vědci je těleso přiřazeno k planetě Jupiter; dle některých výkladů páté tabulky Enúma eliš by tse však mohlo jednat také o Polárku[1], svého času patrně známou jako Thuban.

Jiní badatelé (např. Albert Schott, Franz Kugler), se však domnívají, že Nibiru nepředstavuje ani jednu z námi označovaných planet Sluneční soustavy, neboť Mezopotámci do nebeské soustavy zahrnovali celekm 12 těles (představujících 12 bohů), mezi které, na rozdíl od našeho pojetí, patřil také Měsíc. Každé z 12 těles neslo vlastní označení, tedy včetně Slunce a Jupitera, přičemž planeta označována jako Nibiru (Marduk) nebyla totožná ani s jedním z nich.

Sumerské Astronomie[editovat | editovat zdroj]

Sumerská, a tedy i pozdější Akkadská a Babylonská astronomie se vyznačovala pozoruhodnými znalostmi, které značí o vyspělé úrovni kultury této (nejstarší známé) starověké civilizace. Sumerové uctívali panteon 12 nejvyšších bohů, který hraje výraznou úlohu právě v starověkém pojetí kosmu. Doposud nebyli nalezeny žádné záznamy, báje, genealogie ani vyprávění o bozích, které by byly starší než ty ze Sumeru, naproti tomu můžeme spatřovat řadu podobností mezi dvanáctkou Sumerských bohů a pozdějším Řeckým panteonem. Hlavou této skupiny bohů byl An (Anu), otec a král všech bohů, jehož sídlo bylo "na nebesích."

Sumerové věřili, že bohové pocházejí z nebes a v textech popisujících "dobu před stvořením věcí" hovoří o 12 nebeských bozích, přičemž každému náleží právě jedno z nebeských těles (jako je tomu u Hebrejských, Asyrských, Řeckých a Římských bohů). Souboje bohů na nebesích, popisované v Sumerských bájích, dle některých odborníků, popisují vědecky přijatelné kosmologické teorie vzniku naší Sluneční soustavy. Sluneční soustava dle dochovaných tabulek sestávala z těles, které krom našeho současného pojetí zahrnovala též Slunce, Měsíc, Pluto a tzv. Dvanáctou planetu; Nibiru. Slunce (Apsú), Merkur (Mummu), Venuše (Lachamu), Země (Ki), Měsíc (Kingu), Mars (Lachmu), Nibiru (Marduk), Jupiter (Kišar), Saturn (Anšar), Uran (Anu), Neptun (Ea) a Pluto (Kaka).

Obrázkový znak pro Dvanáctou planetu byl kříž ("planeta křižovatky"), v klínovém písmu totožný se sloven "Anu" neboli "Božský". Oběžná dráha Nibiru byla dle textů "velkolepější" než dráhy ostatních planet a Marduk je tak popisován jako "pozorovatel všech planet" a ten, který "nejvzdálenější končiny vesmíru vidí." Oběžná dráha soustředěná kolem Slunce, coby středu přitažlivosti, má tzv. apogeum a perigeum, tedy bod nejvzdálenější a nebližší Slunci. Sumerské texty dokazují dokonce rozlišení těchto dvou bodů ve Vesmíru. Starověké národy pokládaly přibližování Dvanácté planety za periodickou událost, kterou lze předvídat a dokonce pozorovat a mapovat její postup. Pravidelné objevování se a mizení planety, potvrzuje domněnku, že se jedná o trvalou součást Sluneční soustavy. Z tohoto hlediska se planeta chová jako mnohé planety. Například známá Halleyova kometa se k Zemi přiblíží jednou za 75 let, jiné komety s podstatně delší dráhou mohou mít dobu oběhu dlouhé tisíce let, např. Kohoutkova kometa. Dle Sumerských a Babylonských textů se doba oběhu tzv. Dvanácté planety odhaduje na 3600 let - tedy jeden šar.

Část textů popisující příchod planety tovří věštecké předpovědi o tom, jaký dopad bude mít tato událsot na Zemi a lidstvo. R. Campbell Thompson (Reports of Magicians and Astronomers of Niniveh and Babylon) reprodukoval několik takovýchto textů, které zaznamenávaly pouť planety "když obletí stanoviště Jupiteru" a přiletí na křižovatku:


Ze stanoviště Jupiteru, planeta když se ubírá na západ, nastane čas klidu a bezpečí. Laskavý mír se snese na Zemi. Ze stanoviště Jupiteru, když planeta rozzáří se svou září a v obratníku Raka se promění v Nibiru (křižovatku), hojností a nadbytkem Akkad bude oplývat, král akkadský posílí svoji moc. Nibiru když dosáhne vrcholu... Země budou žít v bezpečí, nepřátelští králi zachovají mír, k bohům modlitby se dostanou a vyslyšeny budou pokorné prosby.

Když Planeta trůnu nebeského poroste do jasu, přijdou deště a povodně...

Když Nibiru do perigea doputuje, bohové sešlou na zemi klid, problémy se vyřeší, těžkosti se překonají. Nastanou déšť a záplavy.


Sumerská mythologie popisuje dokonce Potopu světa, která je velmi podobná biblickému příběhu o potopě. Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk Ziusudra (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský en (král) Me-baragesi, který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn Agga byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie. Dle Sumerských textů mezi prvním přistáním Neflimů na Zemi a potopou světa uplynulo 120 šarů; tedy 432 000 pozemských let.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. „The Fifth Tablet of Enuma Elish“ (Pátá tabulka Enúma Eliš) od B. Landsbergera a J. V. Kinniera Wilsona z Journal of Near Eastern Studies: Vol. 20, No. 3. (červenec 1961), str. 174–176.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

of Nineveh and Babylon . Nature 62, 51–52 (1900). https://doi.org/10