Morový sloup (Seifert)
| Morový sloup | |
|---|---|
| Autor | Jaroslav Seifert |
| Ilustrátor | František Tichý |
| Země | Československo |
| Jazyk | čeština |
| Literární forma | poezie |
| Žánr | básnická sbírka |
| Vydavatel | Petlice |
| Datum vydání | 1973 |
| Počet stran | 118 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Morový sloup je jednou z nejvýznamnějších sbírek básní českého spisovatele Jaroslava Seiferta, oceněného Nobelovou cenou za literaturu. Byla napsána mezi lety 1968 a 1970. Obsahuje především něžnou a intimní lyriku, morový sloup je místem mileneckých schůzek – i proto zněl zamýšlený název „Knížka polibků“. Kniha navazuje na předcházející sbírku Odlévání zvonů a má ráz básnického loučení autora se čtenáři.[1]
Vydání díla[editovat | editovat zdroj]
Tato básnická sbírka vznikala mezi lety 1968 a 1970. Původní termín jejího vydání byl stanoven na rok 1971, avšak místo oficiálního vydání začal kolovat pouze její opis. Nakonec byla vydána až v roce 1973 v samizdatové edici Petlice. Morový sloup patří mezi jeden z nejrozšířenějších samizdatových souborů básní. O dva roky později bylo publikováno druhé vydání. Roku 1977 byla tato básnická sbírka vydána v exilovém nakladatelství Index, o rok později v Krameriově expedici. V roce 1980 vyšla konečná verze Morového sloupu v edici Kvart, o rok později byl vydán i v Československém spisovateli.[2]
Obsah[editovat | editovat zdroj]
Kompozice[editovat | editovat zdroj]
Jednotlivá textová vydání Morového sloupu se liší počtem básní. Finální verze této sbírky je složena z úvodní básně Na jedné ze svých dávných přednášek..., dále přichází na řadu cykly básní Křik strašidel, Poutní místo, Kanálská zahrada, Morový sloup, Kolotoč s bílou labutí a konečná část nazvaná Epilogy, která je tvořena devíti básněmi (Věneček šalvějí, Modelka, Noční tma, Údery věžních hodin, Ptačí hlasy v korunách stromů, V prázdném pokoji, Zpěv slavíka, Kouř marihuany, A sbohem).[3]
Jazyk[editovat | editovat zdroj]
Pro předchozí Seifertovy sbírky byl typický pravidelný rým a písňová forma.[4] Tato sbírka se odlišuje tím, že se v ní vyskytuje volný verš a básně, které jsou formovány do krátkých slok, jsou v přemíře prozaizovány. Jazyk, který Seifert užil, je jednoduchý a prostý, téměř se zde nevyskytují básnická slova. V této sbírce se neobjevují ani básnické prostředky, nalezneme zde maximálně anaforu nebo přirovnání. Dalším netypickým prvkem pro jeho tvorbu je užití cizího jazyka, v cyklu Morový sloup se objevují slova z anglického jazyka.[5]
Motivy[editovat | editovat zdroj]
Tato básnická sbírka měla mít původně funkci rozloučení se se čtenáři a životem. Typickým znakem Morové sloupu je opakování motivů v jednotlivých básních. Jde například o motiv smrti, který se objevuje především v úvodní básni. Dále zde můžeme najít motivy milostné, vzpomínkové, krajinné a existenciální. Objevuje se zde i motiv samotného opakování, kdy Seifert předloží příběh, který poté objasní, a následně z něj vyvodí poznání, jako kdyby chtěl čtenářovi před svou osobní zkušenost.[6]
| „ |
Sluneční cestou se potácí |
“ |
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ PEŠAT, Zdeněk. Jaroslav Seifert. Praha: Československý spisovatel, 1991. 238 s. ISBN 80-202-0265-X. S. 206.
- ↑ HRABÁKOVÁ, Jaroslava. Jaroslav Seifert: Morový sloup. In: KŘIVÁNEK, Vladimír. Český dekameron: sto knih 1969–1992. Praha: Scientia, 1994. ISBN 80-85827-78-6. S. 202..
- ↑ ŠALAMOUNOVÁ, Petra. Poetika pozdní tvorby Jaroslava Seiferta. Brno, 2018 [cit. 12. 4. 2024]. 59 s. bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Jan Tlustý. s. 32. Dostupné online.
- ↑ Šalamounová (2018), s. 7.
- ↑ Šalamounová (2018), s. 44.
- ↑ JANOUŠEK, Pavel; ČORNEJ, Petr. Dějiny české literatury 1945-1989. III, 1958-1969. Praha: Academia, 2008. S. 187.
- ↑ SEIFERT, Jaroslav. Morový sloup. Praha: Československý spisovatel, 1981. 118 s. S. 61.