Magnetorezistor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Magnetorezistor je dvojpólová elektronická součástka, která mění svou rezistanci (R) v závislosti na velikosti indukce magnetického pole (B). Používá se jako snímač magnetických veličin, bezkontaktní dvoupolohově nebo spojitě řízené rezistor, potenciometr a podobně.

Magnetorezistor je rezistor, jehož odpor je závislý na magnetické indukci. Na obrázku níže (ty dva odkazy) je ukázána principiální stavba takové součástky. Nejčastěji obsahuje antimonid india s jehličkami antimonidu niklu, které se dostanou do látky při výrobě speciálním teplotním programem tuhnutí. Jehličky mají průměr 1 µm, délku do 50 µm a jejich vzdálenost je 1 až 100 µm. Při přiložení elektrického napětí se nosiče náboje pohybují přímočaře tělískem, pokud nepůsobí magnetické pole. Existuje-li kolmo k elektrickému poli magnetické pole, budou podle Halla nosiče náboje, jak je ukázáno na druhém obrázku, v polovodičovém materiálu silně vychylovány.Při vstupu do jehliček NiSb se budou vracet zpět; budou se tedy pohybovat příčně k elektrickému poli, protože částice NiSb jsou elektricky silně vodivé, tj. intenzita elektrického pole je v příčném směru nulová a rozdělení nosičů náboje bude rovnoměrné. Tím budou v závislosti na magnetické indukci prodlouženy proudové dráhy, což v souladu se vztahem R ~ l (délka vodiče) odpovídá zvětšení odporu. Polarita magnetického pole přitom nehraje žádnou roli. Magnetorezistor se často používá jako snímač u počítacích zařízení (čítačů).

Konstrukčně je tvořen vrstvou polovodičového materiálu (nejlepších požadovaných vlastností dosahuje antimonid india (InSb)) s velkou pohyblivostí vodičů náboje tvaru tenkých kotoučků s tloušťkou cca 20 mikrometrů napařené na keramické destičce (tzv. Corbinův disk). Jeden kontakt se vyvádí ze středu kotoučku, druhý je tvořen kovovou elektrodou po obvodu kotoučku.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]