Ligatura (typografie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
f – t ligatura, písmo Garamond, velikost 12pt.
Příklady slitků vysázených pomocí LaTeXu

Jako ligatura (z lat. ligare „svázat“), slitek nebo svaznice se označuje spojení dvou znaků v textu. „Svázání“ dvou znaků při psaní se v dnešním latinském písmu projevuje v psacím písmu, kde jsou spolu svázána všechna písmena v jednom slově. Od vynálezu knihtisku se jako ligatura, slitek, označuje umístění dvou písmen na jediný odlitek; tato písmena jsou obvykle nějak propojena či upravena. Slitek byl v klasické sazbě užíván zejména proto, aby příslušná dvě po sobě jdoucí písmena do sebe dobře zapadala a navzájem nenarušovala kresbu. Nejznámějším příkladem slitku je dvojice písmen „f“ a „i“, tedy „fi“, dále „fl“ a „ff“. Profesionální systémy jsou schopny slitky sázet automaticky, při používání jiných sázecích systémů je třeba slitek vyhledat mezi jednotlivými znaky použitého písma.[1] Slitky se nepoužívají při vyznačování prostrkáváním.

Označení „slitek“ či „ligatura“ (nikoli však „svaznice“) se užívá i pro nežádoucí blízkost (slití) dvou znaků, ať již v textech historických (psaných i tištěných), či současných tištěných. V tištěných textech může být slitek chybou typografa (písmaře, návrháře písma), příp. lamače, sazeče, zpravidla však je prohřeškem laika. Slitky mohou souviset i s nevhodnou volbou druhu papíru.

Ligatury v latince[editovat | editovat zdroj]

Ligatura et

Původně v latince existovaly jen majuskule, které nebyly propojovány (jinak je tomu v kurzivním písmu). Potřeba zrychlit psaní vedla k proměnám tvarů psaných znaků, od 4. stol. se objevují přetahy nad a pod řádek, tzv. polounciály (semiunciály). Na konci 8. stol. na území Franské říše vzniká karolinská minuskula.

V latinském písmu se ligatury užívaly často ve středověkých rukopisech, ve kterých jedno písmeno může mít až několik tvarů a podob podle ligatury, tj. podle toho, jaké písmeno předchází či následuje a jak je s ním spojeno. Typickou a snad nejznámější ligaturou používanou dodnes je ampersand & pocházející z písmen e + t (latinské „et“ znamená „a“), oblíbený např. v názvech firem.

Ligatura v arabštině[editovat | editovat zdroj]

V arabštině má téměř každé písmeno z principu čtyři formy (samostatnou, počáteční, koncovou a středovou), tj. stojí-li osamoceně (neváže se), na začátku slova (spojené s následným znakem), na konci slova (spojen se znakem před sebou), či uprostřed slova (spojen se znaky na obě strany). Několik málo znaků má pouze dvě formy. Obvykle se toto označuje za ligatury, přestože se jedná spíše jen o psanou formu písma (tiskací nemá). Rozdíl vynikne tím spíše, když uvedeme, že arabština má skutečné ligatury – tedy zvláštní spojení více písmen mezi sebou. Nejužívanější a jediná povinná ligatura je pro l + `aliv: لا. Další ligatury jsou nepovinné: pro k + `aliv, k + l, k + l + `aliv, l + m a jiné.

Ligatura v nápisech[editovat | editovat zdroj]

Ligatury našly své specifické uplatnění také v numismatice (mince), sfragistice (pečeti) a u epigrafických památek, např. na náhrobních a pamětních deskách, zvonech apod.

Sloužily především k úspoře prostoru, aby byl požadovaný text co nejkratší. Vznikají spojováním dvou nebo více vedle sebe stojících písmen. Zřejmě nejběžnější je ligatura písmen AE – Æ.

Písma bohatá na ligatury[editovat | editovat zdroj]

  • Hlaholice – cca 40–50 doložených ligatur

Písma bez ligatur[editovat | editovat zdroj]

Existují písma, která navzájem písmena nikdy nevážou, a to ani při kurzivním psaní.[zdroj?]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERAN, Vladimír a kol. Aktualizovaný typografický manuál. 3. vyd. Praha: Kafka design, 2003. ISBN 80-901824-0-2.
  • DANČO, Václav. Kapesní průvodce počítačovou typografií. Praha: Via Vestra, 1995. ISBN 80-85935-00-7.
  • ELIŠKA, Jiří. Vizuální komunikace - písmo. Brno: Akademické nakl. CERM, 2005. 59 s. ISBN 80-7204-418-4.
  • HLAVÁČEK, Ivan, KAŠPAR, Jaroslav, NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Praha: H&H 1993.
  • KOČIČKA, Pavel; BLAŽEK, Filip. Praktická typografie. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-7226-385-4.
  • MARTÍNEK, Zdeněk. Počítačová typografie srozumitelně …s Wordem. 1. vyd. České Budějovice: Kopp, 1996. ISBN 80-85828-75-8.
  • MARTÍNEK, Zdeněk. Úvod do počítačové typografie. Plzeň: ZČU 1995. ISBN 80-7043-140-7.
  • RYBIČKA, Jiří, ČAČKOVÁ, Petra a PŘICHYSTAL, Jan. Průvodce tvorbou dokumentů. Bučovice: Martin Stříž, 2011. 222 s. ISBN 978-80-87106-43-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • RYBIČKA, Jiří. Typografie a zpracování textů v programu Word [online]. Dostupné z: www.fce.vutbr.cz/studium/materialy/BU01/novryb/wordhladka.pdf