Kooperativní učení
Pedagogika chápe pojem kooperativní učení jako cílovou strukturu vyučování, jako povahový – osobnostní rys žáka (kooperativnost), podstatný k přijetí kooperativní cílové struktury žákem, a jako charakteristiku chování žáků ve školních situacích – pro skupinové chování.[1] Podstatou kooperativního učení jsou tedy situace, kdy se žák / student aktivně zapojuje do výuky, která má nejčastěji podobu párové či skupinové práce. Účastníci výukového procesu si vzájemně vyměňují informace a tím vznikají nové poznatky. [2]
Znaky kooperativního učení[editovat | editovat zdroj]
Výukový proces zahrnující kooperativní učení se vyznačuje těmito znaky:
- Pozitivní vzájemná závislost - uspěji v případě, že uspějí všichni ze skupiny a vytyčeného cíle dosáhne celá skupina
- Interakce tváří v tvář - žáci se učí v malých, kooperujících skupinách
- Osobní odpovědnost, osobní skládání účtů – výkon každého jedince je využit celou skupinou, všichni členové skupiny mají z kooperativního učení užitek.
- Formování a využití interpersonálních a skupinových dovedností - žáci se musí znát a věřit si navzájem, přesná komunikace, řešení konfliktů konstruktivním přístupem.
- Reflexe skupinové činnosti - efektivita společné činnosti je dána schopností reflektovat činnost a rozhodovat o vlastních krocích ve skupině.[3]
Cíle výuky [editovat | editovat zdroj]
Stanovení cíle vyučování, napomáhá zvyšování efektivity vyučování. Při stanovení cíle skupinové aktivity, můžeme posuzovat efektivitu diskusí a produktů. [3]
Cíle kooperativního učení, zahrnují i cíle základního vzdělání. [1]
Cíle základního vzdělání:
- základy gramotnosti
- rozvoj kritického myšlení opírajícího se o informovanost
- rozvoj imaginativního a kreativního myšlení
- rozvoj uvědomění zájmů a potřeb jiných
- rozvoj smyslu pro vědeckou přesnost
- kultivace emocionálních potřeb
- rozvoj sociálního svědomí
- rozvoj schopnosti a požitku z celoživotního učení[1]
Kooperativní výuka dále zahrnuje cíle „úkolové“ a „socio-emocionální“, které jsou dané charakteristikou úkolů a technik aplikovaných v dané skupině. [1]
Příklady cílů úkolových a socioemocionálních[editovat | editovat zdroj]
| Úkolové cíle | Socio-emocionální cíle |
|---|---|
|
|
Interpretace pojmu kooperativní učení[editovat | editovat zdroj]
Kooperativní učení je koncept přenesený k nám z edukačních věd ze zahraničí, s původem v USA. Problematika kooperativního učení je provázána v té, které oblasti s předchozím pohledem na učení ve skupinách. (v anglosaské především s odkazem J. Deweye, ve frankofonní s odkazem C. Freineta apod.).[4] V zahraniční literatuře se objevuje od první poloviny 70. let 20. století. Koncept kooperativního učení se přenáší do Českého edukačního prostředí až od konce devadesátých let 20. století. Mezi nejvýznamnější autory v Česku publikující v této oblasti patří Skalková, Stračár a Kasíková.[5]
V pedagogických souvislostech je interpretováno v různých rovinách:
- jako teorie vzdělávání - Yves Bertrand
- jako uspořádání sociálních vztahů v učebních situacích - Jerome Kagan, Slavin, Johnson & Johnson
- jako soubor vyučovacích a učebních strategií a praktik - Henry A. Murray[4]
Přístupy ke kooperativnímu učení[editovat | editovat zdroj]
Jsou popsány také různé přístupy ke kooperativnímu učení:
- přístup prostřednictvím principů - D. a R. Johnsonovi
- strukturální přístup – tj. kooperativní učení jako strukturování interakcí - Jerome Kagan
- přístup týmových učebních metod - Slavin
- přístup skupinové investigace - Shlomo Sharan
- přístup komplexního vyučování - Julie E. Cohen[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 1952. 151 s. ISBN 9788073677121. OCLC 655144311
- ↑ JOHNSON, David W.; JOHNSON, Roger T. Learning Together and Alone: Cooperative, Competitive, and Individualistic Learning. 5, ilustrované vydání. vyd. [s.l.]: Allyn and Bacon, 1999. 260 s. Dostupné online.
- ↑ a b VALIŠOVÁ, Alena; KASÍKOVÁ, Hana. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. vyd. Praha: Grada 456 s. ISBN 9788024733579. OCLC 697267012
- ↑ a b c KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení na školách: tři pohledy, tři výhledy. Pedagogika. 2017, roč. 2, čís. 67. Dostupné online.
- ↑ KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení ve výuce: teorie – výzkum – realita. Pedagogika. Roč. 2017, čís. 2, s. 106–125. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Čábalová, D. (2006). Zkušenosti z výzkumu kooperativního vyučování na základní škole. In Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu (s. 201–206). Plzeň: ZČU.
- Maňák, J., & Janík, T. (2009). Výukové metody jako předmět výzkumu. In M. Janíková & K. Vlčková (Eds.), Výzkum výuky: Tematické oblasti, výzkumné přístupy a metody. Brno: Paido.
- Maňák, J., & Švec, V. (2003). Výukové metody. Brno: Paido.
- Murray, F. (1990). Cooperative learning. In N. Entwistle (Ed.), Handbook of educational ideas and practices. New York: Routledge.
- Skalková, J. (1971). Aktivita žáků ve vyučování. Praha: SPN.
- Skalková, J. (1964). Skupinové vyučování v západní pedagogice jako jeden z prostředků aktivizace žáků. Pedagogika, 14(4).
- Skalková, J. (1999). Obecná didaktika. Praha: SPN.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kooperativní učení na Wikimedia Commons
