Kooperativní učení
Kooperativní učení je v pedagogice chápáno jako způsob organizace výuky založený na spolupráci žáků. Tento koncept souvisí s osobnostními předpoklady žáků, zejména s mírou jejich kooperativnosti, a s typickým skupinovým chováním při výuce.[1]
Základem kooperativního učení jsou situace, kdy se žák či student aktivně zapojuje do výuky, která má nejčastěji podobu párové či skupinové práce. Žáci si vzájemně vysvětlují učivo, sdílejí informace a společně docházejí k řešením nebo novým poznatkům.[2]
Znaky kooperativního učení
[editovat | editovat zdroj]Kooperativní učení se vyznačuje těmito znaky:[3]
- Pozitivní vzájemná závislost – žáci uspějí pouze tehdy, když uspěje celá skupina.
- Interakce tváří v tvář – práce v malých skupinách, kde mají žáci možnost spolu komunikovat.
- Osobní odpovědnost – každý člen skupiny přispívá svým dílem k výsledku společné práce.
- Sociální a skupinové dovednosti – žáci rozvíjejí komunikaci, spolupráci, důvěru a řešení konfliktů.
- Reflexe skupinové činnosti – skupina hodnotí svou práci a plánuje, jak ji v budoucnu zlepšit.
Cíle výuky
[editovat | editovat zdroj]Stanovení jasného cíle podporuje efektivitu výuky i skupinové práce. Umožňuje také hodnotit, jak byla skupinová aktivita úspěšná, například podle kvality diskuze nebo vytvořeného produktu.[3]
Kooperativní učení podporuje cíle základního vzdělávání (RVP), jako je rozvoj čtenářské a komunikační gramotnosti, kritického a kreativního myšlení, porozumění druhým, emocionální a sociální rozvoj nebo schopnost celoživotního učení.[1]
Kromě těchto obecných vzdělávacích cílů zahrnuje kooperativní výuka také cíle úkolové, které se zaměřují na porozumění látce, formulování vlastních myšlenek nebo pozorné poslouchání a socio-emoční, které podporují spolupráci, citlivost k druhým, posuzování sebe sama nebo budování sebejistoty.[1]
Vymezení a interpretace kooperativního učení
[editovat | editovat zdroj]Kooperativní učení se vyvinulo především v USA a výrazněji se objevuje v literatuře od 70. let 20. století.[4] Do českého prostředí se tento koncept dostává až koncem 90. let 20. století, mimo jiné díky autorům, jako jsou Skalková, Stračár a Kasíková.[5]
V současné pedagogice je kooperativní učení interpretováno v několika rovinách:[5]
- Jako teorie vzdělávání, která vysvětluje souvislost mezi kognitivním a sociálním rozvojem žáků (např. Yves Bertrand).
- Jako způsob uspořádání sociálních vztahů ve třídě, kdy je kladen důraz na vzájemnou závislost a komunikaci mezi spolužáky v učebních situacích (Jerome Kagan, Robert Slavin, Johnson & Johnson).
- Jako soubor vyučovacích strategií a metod, zahrnujících praktické postupy umožňující principy kooperativního učení efektivně realizovat v praxi (Henry A. Murray).
Přístupy ke kooperativnímu učení
[editovat | editovat zdroj]V odborné literatuře se objevuje několik přístupů ke kooperativnímu učení, které se liší tím, na co kladou důraz:[5]
- Přístup prostřednictvím principů: Vychází z pěti základních prvků kooperativní výuky (pozitivní vzájemná závislost, individuální odpovědnost, interakce tváří v tvář, rozvoj sociálních dovedností a reflexe skupinové práce). Tyto prvky jsou nezbytné pro to, aby skupinová práce splňovala zásady kooperativního učení (D. W. Johnson & R. T. Johnson).
- Strukturální přístup: Zaměřuje se na precizní řízení interakcí mezi žáky pomocí tzv. struktur. Tyto struktury organizují činnost ve třídě (Jerome Kagan).
- Přístup týmových učebních metod: Využívá propracované skupinové metody a postupy, díky nimž jsou žáci motivováni k dosažení společného týmového výsledku (Robert Slavin).
- Přístup skupinové investigace: Klade důraz na bádání žáků. Ti společně zkoumají zadaný problém a aktivně se podílejí na hledání řešení (Shlomo Sharan).
- Přístup komplexního vyučování: Zaměřuje se na celkové řízení třídy s cílem zajistit rovnoprávné zapojení všech žáků. Klade důraz na práci se společenským statusem žáků (např. populární vs. nepopulární žák) v kooperativních situacích, aby bylo dosaženo spravedlivého zapojení (Elizabeth G. Cohen).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. 3. vyd. Praha: Portál, 2016. 157 s. ISBN 978-80-262-0983-6.
- ↑ JOHNSON, David W.; JOHNSON, Roger T. Learning together and alone: cooperative, competitive, and individualistic learning. 5. ed. [Repr.]. vyd. Boston: Allyn and Bacon 260 s. ISBN 978-0-205-28771-0.
- ↑ a b VALIŠOVÁ, Alena; KASÍKOVÁ, Hana. Pedagogika pro učitele. 2. vyd. Praha: Grada, 2010. 456 s. ISBN 978-80-247-3357-9.
- ↑ KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení na školách: tři pohledy, tři výhledy. Pedagogika. 2017-08-16, roč. 67, čís. 2. Dostupné online [cit. 2026-01-15]. ISSN 2336-2189. doi:10.14712/23362189.2017.398.
- ↑ a b c KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení ve výuce: teorie – výzkum – realita. Pedagogika. 2017, roč. 67, čís. 2, s. 106-125. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- COHEN, Elizabeth G. Restructuring the classroom: Conditions for productive small groups. Review of Educational Research, 1994, 64(1), s. 1–35.
- ČÁBALOVÁ, Dagmar. Zkušenosti z výzkumu kooperativního vyučování na základní škole. Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2006, s. 201–206.
- MAŇÁK, Josef a JANÍK, Tomáš. Výukové metody jako předmět výzkumu. In JANÍKOVÁ, Marcela a VLČKOVÁ, Kateřina (eds.). Výzkum výuky: Tematické oblasti, výzkumné přístupy a metody. Brno: Paido, 2009.
- MAŇÁK, Josef a ŠVEC, Vlastimil. Výukové metody. Brno: Paido, 2003.
- MURRAY, Frank. Cooperative learning. In ENTWISTLE, Noel (ed.). Handbook of educational ideas and practices. London: Routledge, 1990.
- SKALKOVÁ, Jarmila. Aktivita žáků ve vyučování. Praha: SPN, 1971.
- SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. Praha: SPN, 1999.
- SKALKOVÁ, Jarmila. Skupinové vyučování v západní pedagogice jako jeden z prostředků aktivizace žáků. Pedagogika, 1964, 14(4).
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kooperativní učení na Wikimedia Commons - Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
