Kategorický imperativ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kategorický imperativ je základem přirozené morálky, kterou rozebírá v Základech metafyziky mravů a v Kritice praktického rozumu Immanuel Kant. Jeho hodnocení mravnosti vychází z motivů jednání, nikoli z jeho důsledků. Je rozvedením Zlatého pravidla, které odvozuje morální soudy z preferencí člověka. Protože se však preference jednotlivých lidí mohou lišit a jsou v průběhu života proměnlivé, nemůže Zlaté pravidlo být spolehlivým, natož pak univerzálním morálním pravidlem. Spolehlivým vodítkem mravního rozhodování může být podle racionalistů pouze rozum.

Zdůvodnění kategorického imperativu[editovat | editovat zdroj]

Kant si všiml, že bez omezení může být za dobrou na světě považována pouze dobrá vůle.[1] Zlá vůle totiž může vše, i to, co se zdá být dobré, použít škodlivě, ať už se jedná o přírodní talenty, nebo o dary štěstěny. Zároveň Kant kritizuje Aristotelovo založení etiky v eudaimonii (blaženosti)[1]: kdyby totiž cílem přírody byla blaženost, pak se k ní rozum zdá být nejhorší cestou, lepší by se jevil instinkt. Každý člověk tak má sice náklonnost k blaženosti, ale teprve když blaženost podporuje z povinnosti, má podle Kanta jeho jednání morální hodnotu. Ta tedy neleží v následcích; jednání je mravně dobré, pokud je představa zákona pohnutkou vůle a ne účinkem. Princip, který vůli donucuje příkazem rozumu, je imperativ; imperativy pak Kant rozděluje na hypotetické a kategorické.

Hypotetický imperativ – má vztah k jinému účelu, říká tedy, chceš-li X, udělej Y.[2]

Kategorický imperativ – předvádí jsoucno samo pro sebe, bez vztahu k jinému účelu; je nepodmíněný a kategorický: platí pro každého člověka nezávisle na čemkoliv jiném, vždy a všude.

Samotný kategorický imperativ přitom vychází z rozumu, v němž má povahu nepodmíněné povinnosti. V tomto smyslu je v něm transdendentální moment, který leží v idei obecného zákona.[3]

Formulace kategorického imperativu[editovat | editovat zdroj]

Znění imperativu (jeden z možných překladů jedné z formulací): „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ [4]

Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí. Když tedy napříklád váhám, zda něco v obchodě ukrást, měl bych se ptát, zda mohu chtít, aby všichni lidé kradli. Protože takový požadavek je v rozporu s rozumem (i zloděj krade s očekáváním, že jemu již ukradený předmět znovu ukraden nebude), nemůže být krádež mravně správná. Ptáme-li se tedy, zda je nějaký čin morální, měli bychom se podle Kanta ptát: „Mohu chtít, aby všichni jednali tak, jako já teď?“

Maxima – je u Kanta subjektivní praktická zásada, která ma charakter principu posuzování. Maximou je například: „Buď čestný“, „Buď ochotný pomoci“ atp. Maxima tedy vyjadřuje praktický postoj lidí, přičemž není nutné, aby si maximy byl jedinec vědom, je dána implicitně v jeho postojích.[3]

Jiná formulace zní: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ [5]

Znamená to, že lidé jako svobodné racionální bytosti mají právo být zodpovědní za své vlastní činy. Pokud bychom druhého člověka použili jako prostředku k nějakému cíli, upřeli bychom mu toto výsadní právo a neumožnili mu jednat jako svobodná bytost.

Kritika kategorického imperativu[editovat | editovat zdroj]

Kantovo založení etiky na diktátu rozumu potlačuje mravní cit, spontánní potřebu jednat dobře, a proto například Nietzsche tvrdí, že pravý svět se u Kanta, fanatika morálky, proměnil ve studenou mlhu jako v Královci, kde Kant strávil celý život.[6] Vážnější kritika však pochází od Maxe Webera, který v přednášce Politika jako povolání[7] odlišil etiku smýšlení, kterou připisoval Kantovi, a etiku odpovědnosti, která se podle něj musí řídit předvídatelnými důsledky každého jednání; právě těmi důsledky, které Kant ze své etiky vykázal.[2] Další kritice Kanta podrobil Georg Simmel, který mu vyčetl, že se zabývá pouze jednotlivými akty jednání a nehledí na skutečné a vzdálenější záměry jednání[8]. Jan Sokol však tuto Kantovu „chybu“ hodnotí jako snahu dát lidskému rozhodování pevné a neotřesitelné vodítko, díky níž se však problém jednajícího člověka redukuje na správnost rozhodnutí, a staví jej tak do pozice diváka na dostizích, který jednou vsadí a pak už jen přihlíží, jak vše dopadne.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha : OIKOYMENH, 2014. 103 s. S. 14 - 15.  
  2. a b c SOKOL, Jan. Etika , život, instituce. Praha : Vyšehrad, 2014. 260 s. S. 109.  
  3. a b ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Praha : Zvon, 1994. S. 51.  
  4. KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha, 1990, str. 83.
  5. KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha, 1990, str. 91.
  6. NIETZSCHE, Friedrich. Nietzsches Werke X. Berlin : Directmedia, 2002. S. 258.  
  7. WEBER, Max. Politika jako povolání. Metodologie, sociologie a politika. Praha : OIKOYMENH, 1998. S. 246–249.  
  8. SIMMEL, Georg. Kant. Stuttgart : [s.n.], 1997.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]