Kategorický imperativ
Kategorický imperativ je základem přirozené morálky, kterou rozebírá v "Základech metafyziky mravů" a v "Kritice praktického rozumu" Immanuel Kant. Jeho hodnocení mravnosti vychází z motivů jednání, nikoliv z jeho důsledků. Je rozvedením Zlatého pravidla, které odvozuje morální soudy z preferencí člověka, vzhledem k tomu, že se ale preference jednotlivých lidí mohou lišit a jsou v průběhu života proměnlivé, nemůže Zlaté pravidlo být spolehlivým, natož pak univerzálním morálním pravidlem. Spolehlivým vodítkem mravního rozhodování může být podle racionalistů pouze rozum.
Obsah
Zdůvodnění kategorického imperativu[editovat | editovat zdroj]
Kant si všiml, že bez omezení může být za dobrou na světě považována pouze dobrá vůle[1], zlá vůle totiž může vše, i to co se zdá být dobré, použít škodlivě, ať už se jedná o přírodní talenty, nebo o dary štěstěny. Zároveň Kant kritizuje Aristotelovo založení etiky v eudaimonii (blaženosti)[1], kdyby totiž cílem přírody byla blaženost, pak se k ní rozum zdá být nejhorší cestou, lepší by se jevil instinkt. Každý člověk tak má sice náklonnost k blaženosti, ale teprve když blaženost podporuje z povinnosti, má podle Kanta jeho jednání morální hodnotu. Ta tedy neleží v následcích, jednání je mravně dobré, pokud je představa zákona pohnutkou vůle a ne účinkem. Princip, který vůli donucuje příkazem rozumu je imperativ, imperativy pak Kant rozděluje na hypotetické a kategorické.
Hypotetický imperativ - má vztah k jinému účelu, říká tedy, chceš-li X, udělej Y[2].
Kategorický imperativ - předvádí jsoucno samo pro sebe, bez vztahu k jinému účelu, je nepodmíněný a kategorický: platí pro každého člověka, nezávisle na čemkoliv jiném, vždy a všude.
Samotný kategorický imperativ přitom vychází z rozumu, v němž má povahu nepodmíněné povinnosti. V tomto smyslu je v něm transdendentální moment, který leží v idei obecného zákona[3].
Formulace kategorického imperativu[editovat | editovat zdroj]
Znění imperativu (jeden z možných překladů jedné z formulací): Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.[4]
Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí. Když tedy napříklád váhám, zda něco v obchodě ukrást, měl bych se ptát, zda mohu chtít, aby všichni lidé kradli. Protože takový požadavek je v rozporu s rozumem (i zloděj krade s očekáváním, že jemu již ukradený předmět znovu ukraden nebude), nemůže být krádež mravně správná. Ptáme-li se tedy, zda je nějaký čin morální, měli bychom se podle Kanta ptát: "Mohu chtít, aby všichni jednali tak, jako já teď?"
Maxima - je u Kanta subjektivní praktická zásada, která ma charakter principu posuzování. Maximou je například: Buď čestný; Buď ochotný pomoci, atd. Maxima tedy vyjadřuje praktický postoj lidí, není přitom nutné, aby si jí jedinec byl vědom, je dána implicitně v jeho postojích[3].
Jiná formulace zní: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek[5]
Znamená to, že lidé jako svobodné racionální bytosti mají právo být zodpovědní za své vlastní činy. Pokud bychom druhého člověka použili jako prostředku k nějakému cíli, upřeli bychom mu toto výsadní právo a neumožnili mu jednat jako svobodná bytost.
Kritika kategorického imperativu[editovat | editovat zdroj]
Kantovo založení etiky na diktátu rozumu potlačuje mravní cit, spontánní potřebu jednat dobře, například Nietzsche proto tvrdí, že pravý svět se u Kanta, fanatika morálky, proměnil ve studenou mlhu jako v Královci, kde Kant strávil celý život.[6] Vážnější kritika však pochází od Maxe Webera, který v přednášce "Politika jako povolání"[7] odlišil etiku smýšlení, kterou připisoval Kantovi, a etiku odpovědnosti, která se podle něj musí řídit předvídatelnými důsledky každého jednání, právě těmi důsledky, které Kant ze své etiky vykázal[2]. Další kritice Kanta podrobil Georg Simmel, který mu vyčetl, že se zabývá pouze jednotlivými akty jednání a nehledí na skutečné a vzdálenější záměry jednání[8]. Jan Sokol však tuto Kantovu "chybu" hodnotí jako snahu dát lidskému rozhodování pevné a neotřesitelné vodítko, díky níž se však problém jednajícího člověka redukuje na správnost rozohodnutí a staví jej tak do pozice diváka na dostizích, který jednou vsadí a pak už jen přihlíží, jak vše dopadne[2].
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha : OIKOYMENH, 2014. 103 s. S. 14 - 15.
- ↑ a b c SOKOL, Jan. Etika , život, instituce. Praha : Vyšehrad, 2014. 260 s. S. 109.
- ↑ a b ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Praha : Zvon, 1994. S. 51.
- ↑ I. Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 1990, str. 83
- ↑ I. Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 1990, str. 91
- ↑ NIETZSCHE, Friedrich. Nietzsches Werke X. Berlin : Directmedia, 2002. S. 258.
- ↑ WEBER, Max. Politika jako povolání: in: Metodologie, sociologie a politika. Praha : OIKOYMENH, 1998. S. 246-249.
- ↑ SIMMEL, Georg. Kant. Stuttgart : [s.n.], 1997.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Téma Kategorický imperativ ve Wikicitátech
