Jaderná elektrárna Darchovin
| Jaderná elektrárna Darchovin | |
|---|---|
 | |
| Stát |  Írán |
| Umístění | Darchovin |
| Stav | plánováno |
| Začátek výstavby | 2024 |
| Zprovoznění | 2030 |
| Náklady na výstavbu | 2 miliardy USD |
| Vlastník | Nuclear Power Production & Development Co. of Iran |
| Zhotovitel | Nuclear Power Production & Development Co. of Iran |
| Jaderná elektrárna | |
| Typ reaktorů | IR-360 |
| Palivo | Uran 235U |
| Elektrická energie | |
| Plánovaný výkon | 2000 MW |
| Souřadnice | 30°42′26,16″ s. š., 48°22′46,87″ v. d. |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jaderná elektrárna Darchovin (persky نیروگاه هسته ای دارخوین) je plánovaná jaderná elektrárna v Íránu. Nacházet se má v provincii Chúzistán. Má se stát druhou jadernou elektrárnou v zemi po elektrárně Búšehr. Její plánování započalo již v 70. letech, ale Islámská revoluce znemožnila realizaci projektu, protože v roce francouzské firmy, které se měly na výstavbě podílet se stáhly z Íránu.
Historie a technické informace
[editovat | editovat zdroj]Francouzský projekt ze 70. let
[editovat | editovat zdroj]Na počátku 70. let hledala Persie dlouhodobé řešení, jak ušetřit více ropy a jiných fosilních paliv ve prospěch exportu a rozhodla se pro jadernou energii. Zatímco pro první jadernou elektrárnu u Búšehru byla vybrána západoněmecká firma Kraftwerk Union AG, pro druhou elektrárnu, plánovanou v oblasti Ahvázu, byla v rámci íránsko-francouzské spolupráce oslovena Francie, která tam zamýšlela postavit dva 900 MW reaktory.[1] V roce 1975 byly smluvní podepsány. Školení personálu nemělo probíhat ve Francii, ale přímo v Íránu.[2] Japonská společnost zahájila práce na zařízení na odsolování vody přímo u projektované elektrárny. Náklady na celou jadernou elektrárnu byly dvě miliardy dolarů. Výstavba elektrárny byla silně kritizována Spojenými státy americkými a Německo i Francie byly varovány, aby odstoupily od dalších projektů. Přesto v roce 1977 obdržela Kraftwerk Union AG objednávku na čtyři další jaderné elektrárny v Íránu.[3]
Poté, co byly všechny pracovní kroky odloženy o dva roky, podepsala Íránská agentura pro atomovou energii v roce 1977 smlouvu na získání obou reaktorů s francouzským konsorciem sestávajícím ze společností Framatome, Alstom Atlantique a Spies Batignolles. Osmitisícistránková zpráva o konečném uzavření smlouvy měla být podepsána během příštích šesti týdnů. Krátce na to měly začít první práce v lokalitě Darchovin. První blok měl být připojen k síti v roce 1983.[4] Došlo však ke zpoždění ve zřizování úvěru. V roce 1977 bylo plánováno splatit část dluhu ropou. O něco později však byla poskytnuta dvoumiliardová půjčka na elektrárnu, takže tato dohoda byla pro Francii zbytečná.[5]
Po Islámské revoluci v roce 1979 se firmy z Íránu stáhly a projekt tak zanikl.[6][7] Již vyrobené komponenty byly využity v 5. a 6. bloku jaderné elektrárny Gravelines ve Francii. Aby Írán nemusel půjčku splácet, vláda prodala ocelárnu v Ahwazu, která byla potřeba pro výstavbu nových jaderných elektráren Francii, aby zde mohly být vyráběny karosérie pro automobily.[8]
Čínský projekt z 90. let
[editovat | editovat zdroj]V roce 1993 čínský velvyslanec Hua Liming vyjednal výstavbu jaderné elektrárny o výkonu 300 MW jižně od Ahvázu poblíž Darchovinu.[9] Krátce poté byla uzavřena dohoda o výstavbě dvou jaderných reaktorů v Darkhovainu. Bylo také rozhodnuto o vývozu výzkumného reaktoru o výkonu 30 MW do Íránu.[10] Čína obdržela počáteční platby a provedla na místě seismické průzkumy.[11] Dva bloky typu CNP-300 podle modelu jaderné elektrárny Čchin-šan měly stát podle plánů z roku 1996 mezi 800 a 900 miliony dolary. V bloku v Čchin-šanu se však v té době vyskytly technické problémy a proto docházelo k neshodám mezi Čínou a Íránem, zvláště když reaktor pocházel z Japonska a čerpadla z Německa. Ani Japonsko, ani Německo by Íránu ochotně neposkytly zařízení pro jadernou elektrárnu. Krátce nato byl však tlak USA na Čínu tak velký, že dohoda nemohla být splněna a objednávka byla proto zrušena.[12]
Vlastní Íránský projekt
[editovat | editovat zdroj]V roce 2007 Írán oznámil plány na vývoj a stavbu vlastní jaderné elektrárny. Výkon reaktoru by měl být 360 MW. Írán již uvedl do provozu výzkumný reaktor o výkonu 30 MW.[13] Výstavba byla naplánovaná na červen 2015, ale nezačala, protože projekt byl stále ve vývoji.[14] Írán oznámil, že 3. prosince 2022 začaly první práce na jaderné elektrárně a budoucí výstavba má trvat 8 let.[15] Cena elektrárny by měla být 2 miliardy dolarů a v plném rozsahu bude mít až 2000 MW.[16][17]
Informace o reaktorech
[editovat | editovat zdroj]| Reaktor | Typ reaktoru | Výkon | Zahájení
výstavby |
Připojení k síti | Uvedení do provozu | Uzavření | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Čistý | Hrubý | ||||||
| Darchovin-1[18] | IR-360 | 330 MW | 360 MW | 2024 | |||
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku je použit text článku Kernkraftwerk Darkhovain na Nucleopedii.
- ↑ Economist Intelligence Unit. Quarterly economic review: Iran. Spojené království: Economist Intelligence Unit, 1974. S. 86.
- ↑ Iranian Economic Mission. Iran economic news. Svazek 1. Spojené státy: Iranian Economic Mission, 1975. S. 5.
- ↑ United States. Bureau of Mines. Statistical appendix to Minerals yearbook. Svazek 3. [s.l.]: U. S. Govt. Print. Off., 1977. S. 488.
- ↑ Events. Svazek 3. Spojené státy: Shore Varrone, 1977. S. 40.
- ↑ Nuclear engineering international. Svazek 23. Londýn, Spojené království: Heywood-Temple Industrial Publications, 1978. S. 13.
- ↑ American Nuclear Society. Nuclear news. 5-7. vyd. Svazek 22. Spojené státy: merican Nuclear Society, 1979. S. 75.
- ↑ Ehsan Yar-Shater. Encyclopaedia iranica. 5-8. vyd. Svazek 3. Írán: Ehsan Yar-Shater. Routledge & Kegan Paul, 1988. S. 816.
- ↑ Shireen Hunter. Iran and the world: continuity in a revolutionary decade. Spojené státy: Indiana University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 0253328772. S. 229.
- ↑ Institute of Current China Studies (Taiwan). Inside China Mainland. Svazek 15. Čína: Institute of Current China Studies, 1993. S. 93.
- ↑ United States. Bureau of Mines. Mineral industries of the Middle East. Svazek 3. Spojené státy: U.S. Dept. of the Interior, Bureau of Mines, 1994. ISBN 0160431603. S. 28.
- ↑ GRIFFITHS, Eldon. Turbulent Iran: recollections, revelations and a proposal for peace. Spojené státy: Seven Locks Press, 2006. Dostupné online. ISBN 193164392X. S. 207.
- ↑ POTTER, Lawrence G. he Persian Gulf in transition. 315. vyd. Spojené státy: Headline series, Foreign Policy Association. Foreign Policy Association, 1998. Dostupné online. ISBN 087124179X. S. 44.
- ↑ The Economist. 8549-8560. vyd. Svazek 385. Spojené státy: Charles Reynell, 2007. S. 101.
- ↑ Írán vyvíjí vlastní 360 MW jadernou elektrárnu - Atominfo.cz [online]. 2022-07-01 [cit. 2022-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-08-12.
- ↑ AP AND TOI STAFF. Iran starts construction on $2 billion nuclear power plant Karoon, state media says. www.timesofisrael.com [online]. [cit. 2022-12-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Iran to build new nuclear plant. Tehran Times [online]. 2023-02-25 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PRESSTV. Iran building 2,000 MW nuclear power plant in defiance of sanctions: Nuclear chief. PressTV [online]. 2023-02-24 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (En)
- ↑ Power Reactor Details - DARKHOVAIN. web.archive.org [online]. 2009-02-02 [cit. 2024-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-02.
