Přeskočit na obsah

Itelmenové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Itelmenové
(итәмән, ительмены, камчадалы)
Členky itelmenského souboru „Luč“ při oslavách Dne rybářů v Petropavlovsku-Kamčatském (2013)
Členky itelmenského souboru „Luč“ při oslavách Dne rybářů v Petropavlovsku-Kamčatském (2013)
Populace
cca 3 000
Země s významnou populací
RuskoRusko Rusko
Jazyk(y)
ruština, itelmenština
Náboženství
animismus, šamanismus, fetišismus, pravoslaví
Příbuzné národy
Čukčové, Korjaci, Kerekové, Aljutorové

Itelmenové (itelmensky итәнмән, itәnmәn;[1] rusky ительмены, iteľmeny), dříve nazývaní Kamčadalové (rusky камчадалы, kamčadaly), jsou jedním z původních národů, obývajících Kamčatský poloostrov na ruském Dálném východě. Název pochází od slova итәнмән, které v itelmenštině znamená „jsoucí“, „ten, kdo existuje“ či „zde žijící“.[2][3] Podle sčítání lidu z roku 2010 se v Ruské federaci k itelmenské národnosti hlásilo na 3000 osob.

Geografická oblast

[editovat | editovat zdroj]

Základní geografický prostor, v němž Itelmenové žili, byl na jihu Kamčatky ohraničen mysem Lopatka a v severní části poloostrova řekami Tigil na západě a Uka na východě. Původní itelmenská sídla se skládala z polozemnic, obývaných příslušníky jednoho rodinného klanu. Tato sídla, tzv. tojony, bylo možno nalézt podél řek Kamčatky (původním názvem Ujkoal), Jelovky (Kooč), Bolšoj, Bystré, Avače i na březích Avačského zálivu. Dosud se na mapě Kamčatky zachovaly původní názvy někdejších tojonů Načiki, Avača, Nalyčevo nebo Pinačevo.[2]

Itelmenština patří k čukotsko-kamčatské jazykové rodině. Existuje několik dialektů itelmenštiny: sendakinský, chajrjuzovský a napanský. V itelmenštině 21. století se také projevují vlivy korjačtiny a ruštiny. Itelmenové používají v aktivní komunikaci itelmenštinu i ruštinu, ale pouze 18,8% populace, zejména z řad příslušníků starší generace, označuje itelmenštinu za svůj mateřský jazyk.[3] Slovo „итәнмән“ pro označení příslušníků tohoto národa bylo zaznamenáno v 19. století. V dokumentaci sčítání obyvatelstva severních oblastí z let 1926–1927 je uvedeno, že se takto označovali obyvatelé jedenácti obcí na severozápadním pobřeží Kamčatky.[3]

Itelmenové nepoužívali písmo. První pokus zachytit itelmenský jazyk v písemné podobě byl proveden v roce 1932 s použitím latinky, avšak z důvodu malého počtu osob, užívajících tento jazyk, byl pokus ukončen. Teprve na přelomu 20. a 21. století byla obnovena snaha o vytvoření itelmenské písemnosti a o výuku tohoto jazyka ve školách. V roce 1988 byl vydán itelmenský slabikář a o rok později rusko-itelmenský a itelmensko-ruský slovník. [3]

Itelmenové jsou považování za nejstarší národ, žijící na Kamčatce. Odkud sem přišli, není známo, existuje hypotéza, že možná na Kamčatku přesídlili z oblasti Uralu kolem 5. století v době velkého stěhování národů.[4] Jako první popsal život Itelmenů ještě před jejich asimilací německý přírodovědec a cestovatel Georg Wilhelm Steller, který doprovázel Vituse Beringa na jeho druhé expedici na Kamčatku v letech 1733 až 1743.

Dívka v tradičním oděvu (polovina 19. století)

Před příchodem Rusů na Kamčatku docházelo k určitému míšení mezi Itelmeny a Korjaky na severu a Itelmeny a Ainy v některých sídlech na jihu poloostrova. První kontakty Itelmenů s Rusy nastaly v roce 1697, kdy kozáci založili na Kamčatce pevnosti (ostrogy) Verchněkamčatskou, Bolšereckou a Nižněkamčatskou. Rusové v té době začali označovat původní obyvatele Kamčatky jako „kamčadaly“. V prvopočátcích docházelo k vzájemným střetům, ovšem původní obyvatelé, kteří byli na úrovni lovců a sběračů, neměli proti ruským kozákům, vyzbrojeným střelnými zbraněmi, žádnou šanci na úspěch.[4] V pozdějších staletích byli jako kamčadalové označování nikoliv původní obyvatelé Kamčatky, ale místní ruskojazyční starousedlíci, pocházející ze smíšených rodin.[3][4]

Podle historických záznamů, které zpracoval B. O. Dolgich, v roce 1697 žilo na Kamčatce 12 680 příslušníků itelmenského národa, ale o půl století později, v roce 1738, bylo zaregistrováno už jen 8448 původních obyvatel. Od 40. let 18. století, kdy bylo na Kamčatce ještě kolem sta itelmenských sídel, byla zahájen proces christianizace původního obyvatelstva.[3] Postupně si původní obyvatelé navykli dávat svým dětem ruská křestní jména.

Podle sčítání, provedeného v letech 1926 a 1927, bylo v té době na Kamčatce celkem 62 obcí, v nichž žilo 868 Itelmenů, 3704 tzv. kamčadalů, tedy starousedlíků ze smíšených rodin, a kolem 3 500 Rusů. Vývoj situace na počátku 21. století ilustruje sčítaní obyvatelstva, provedené v roce 2010. Dle jeho výsledků v Kamčatském kraji k uvedenému datu žilo 2361 osob, hlásících se k itelmenské národnosti, a dalších 600 v Magadanské oblasti.[5]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Původním náboženstvím Itelmenů byl animismus a totemismus, tj. víra v podzemní a záhrobní svět, dobré a zlé duchy, víra v rodové příbuzenství s jednotlivými druhy zvířat.[3]

Způsob života

[editovat | editovat zdroj]

Itelmenové žili vždy v souladu s přírodou a z ní také čerpali své zdroje. Základem byl rybolov v místních řekách a pobřežních vodách a hlavní složkou potravy byly ryby, které si Itelmenové pomocí sušení a kvašení uchovávali do zásoby. Na pobřeží lovili také tuleně a jejich maso a tuk používali jak pro vlastní potřebu, tak i jako krmivo pro své tažné psy. Kromě toho lovili i divoké ovce, jeleny, soboly, lišky, medvědy a vodní ptactvo. Jako doplněk stravy sbírali jedlé byliny a lesní plody. Oheň rozdělávali třením. Ze zvířecích kůží a kožešin zhotovovali oděvy, případně je vyměňovali s korjackými sousedy za jiné zboží. Jako dopravní prostředky jim v létě sloužily jednoduché čluny, vydlabané z kmenů topolů, v zimě pak saně, tažené psím spřežením.[3]

Jednoduché nádobí zhotovovali ze dřeva a z březové kůry, případně pro uložení zásob používali i vyčištěná zvířecí střeva a žaludky. Stejně jednoduché byly i jejich nástroje. Pro výrobu seker používali jelení a velrybí kosti a místní kameny, zejména jaspis, nože, hroty šípů a oštěpů zhotovovali z obsidiánu. Teprve až po příchodu Rusů Itelmenové začali používat střelné zbraně a kovové nástroje. Od Rusů se naučili také chovat dobytek, konzervovat potraviny nasolením či uzením a pěstovat zeleninu, zejména brambory.

Značný význam v kulturním a společenském životě původních obyvatel Kamčatky měla vždy hudba, tanec a zpěv, a v neposlední řadě také tradování mytologických příběhů. Ústřední postavou itelmenských mýtů je KutchKrkavec (v některých překladech uváděn jako Havran), který zde vystupuje jako stvořitel Země, zde konkrétně Kamčatky. V mýtech Itelmenů, podobně jako některých dalších národů, tento Krkavec mívá často také úlohu podvodníka, vtipálka a intrikána, který představuje v jedné osobě dobro a zlo, hloupost i moudrost.[3]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ительмены na ruské Wikipedii a Itelmens na anglické Wikipedii.

  1. Znak „ә“ označuje zvuk šva
  2. a b Аборигены Камчатки. Ительмены Камчатки [online]. [cit. 2018-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-26. (rusky) 
  3. a b c d e f g h i Ительмены, камчадалы — коренное население Камчатки [online]. Петропавловск-Камчатский: Камчатский край [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. (rusky) 
  4. a b c АРСЮХИН, Евгений. Камчатка: Улус Отдаленный. Исторический очерк [online]. 2003-03 [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. (rusky) 
  5. Всероссийская переписъ населения 2010 года [online]. [cit. 2018-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-16. (rusky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]