Ipatěvský spis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ipatěvský spis, Ipaťjevský kodex nebo též Ipatěvský letopis (bělorusky Іпацьеўскі летапіс, rusky Ипатьевская летопись, ukrajinsky Іпатіївський літопис, Іпатський літопис, Літопис руський за Іпатським списком) je jednou z nejstarších kronik Ruska. Je nejdůležitějším z dokumentárních pramenů o dějinách Ruska. Datuje se do 15. století.

Byl dobře známý ve Litevském velkoknížectví, využívali jej autoři Letopisu Litevského velkoknížectví a Bychaŭcovské kroniky. Známé jsou také další seznamy sbírky. Podle některých je toto jediná památka literatury, u které se zachovaly fragmenty ztracené Polocké kroniky.

Letopis dostal svůj název podle místa, kde se nacházel — Ipatěvský klášter nad Kostromou. Letopis našel ruský historik Nikolaj Michajlovič Karamzin.

Spis se se skládá ze tří částí
  • Pověst dávných let (popisuje období do roku 1117)
  • Kyjevský letopis (popisuje období 1118—1199)
  • Haličsko-volyňský letopis (popisuje období v letech 1201—1292)

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Іпацьеўскі летапіс na běloruské Wikipedii.