Enkulturace
Enkulturace je celoživotní sociální proces, během něhož si například původně neutrální a nekulturní jedinec osvojuje kulturu dané společnosti, nejčastěji její specifické vzorce chování, způsob myšlení a cítění.[1] Enkulturace je bipolární proces předávání a proměny kultury, který probíhá jak v dospívajícím, tak dospělém věku.[2] Prostřednictvím enkulturace se z původně „biologické“ bytosti (novorozence) stává bytost společenská a kulturní, která je schopna v dané společnosti plnohodnotně fungovat.[3]
Pojem do antropologie zavedl M. J. Herskovits, podle kterého lze do pojmu enkulturace zahrnovat všechny projevy naučeného chování a získávání znalostí a dovedností.[4]Díky tomuto chování je jedinec schopen začlenit se do kultury své společnosti.[3]
Charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Enkulturace, tedy zkráceně proces začlenění jedince do kultury, se na rozdíl od socializace (celkové začlenění jedince do společnosti) vyznačuje přenosem a internalizací kulturních vzorců, např. jazyka, hodnot, každodenního režimu. Dispozice učit se kultuře je dle antropologů výlučnou geneticky danou schopností druhu Homo sapiens.[3] Tato schopnost představuje dynamický adaptační mechanismus, díky kterému si jedinec osvojí negenetický, naučený mentální program. Kultura, kterou si jedinec osvojí v průběhu enkulturace je kolektivním fenoménem, při kterém je uspokojování potřeb jedince podřízeno sdílené kulturní strategii.[4]
Enkulturace bývá často v kontrastu s akulturací. Během enkulturace si jedinec osvojuje hodnoty kultury, do které se narodil, zatímco během akulturace dochází při dlouhodobém kontaktu k přejímání hodnot jiné kultury. Toto rozlišení je důležité např. u dětí migrantů, které zažívají jak enkulturaci (kulturu svých rodičů) tak akulturaci (kulturu společnosti, ve které žijí).[5]
Proces
[editovat | editovat zdroj]I když je enkulturace proces celoživotní, nejintenzivněji se projevuje v dětství, kdy jejím hlavním zdrojem je primární skupina (rodina) a v dospívání, kdy se zvyšuje důležitost skupin sekundárních. Proces probíhá na dvou úrovních: Nevědomá enkulturace, která probíhá záměrně v raných letech, kdy jednotlivci internalizují kulturu bez jejich vědomí a vědomá fáze, která se odehrává v pozdějších letech a jednotlivci se aktivně zapojují do své kultury skrze výchovu a vzdělávání. Příklad vědomé enkulturace je rozdíl mezi pozdravy v Evropě a Asii. Dítě v česku si internalizuje pozdrav s podáním ruky, naopak japonské dítě si spojí pozdrav s ukloněním. Tyto kulturní rozdíly pak formují jeho identitu a jeho pohled na to, co je společensky přijatelné. Enkulturace probíhá v různých sociálních skupinách, za účasti různých sociálních institucí.[2] Její proces je selektivní tzn. jedinec nikdy nepozná celý kulturní systém, jen jeho části. Ty odpovídají jeho sociální roli a prostředí, ve kterém se pohybuje.[4] Enkulturace je celoživotní proces kdy se jednotlivci kontinuálně učí a adaptují k dané kultuře při různých stádií jejich života. Nejintenzivněji se promítá v komplexních společnostech kde se kultura a kolektivní vědomí stále vyvíjí.[2]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ SOUKUP, Martin. 150 let antropologie: Tylor, Morgan a Miklucho-Maklaj aneb kultura, komparace a terénní výzkum roku 1871. Kulturní studia. 2021-11-01, roč. 2021, čís. 2, s. 3–16. Dostupné online [cit. 2025-12-19]. ISSN 2533-7599. doi:10.7160/ks.2021.170201.
- 1 2 3 SHIMAHARA, Nobuo. Enculturation-A Reconsideration. Current Anthropology. 1970, roč. 11, čís. 2, s. 143–154. Dostupné online [cit. 2025-12-19]. ISSN 0011-3204.
- 1 2 3 MALINA, Jaroslav. Projekt Kruh prstenu aneb antropologie sexuality: Vladimír Drápal. Anthropologia integra. 2010-06-01, roč. 1, čís. 2, s. 91–98. Dostupné online [cit. 2025-12-19]. ISSN 1804-6665. doi:10.5817/ai2010-2-91.
- 1 2 3 ŠVEC, Ondřej. Strukturální antropologie a „konec člověka“. Teorie vědy / Theory of Science. 2009-08-20, roč. 31, čís. 2, s. 19–48. Dostupné online [cit. 2025-12-19]. ISSN 1804-6347. doi:10.46938/tv.2009.24.
- ↑ HAMID, Sadek. Young British Muslims. American Journal of Islam and Society. 2013-10-01, roč. 30, čís. 4, s. 118–120. Dostupné online [cit. 2025-12-19]. ISSN 2690-3741. doi:10.35632/ajis.v30i4.1092.
