Indukční ohřev

Indukční ohřev je ohřev vodivého materiálu (obvykle kovu) vířivými proudy, které se v něm indukují elektromagnetickým polem. Používá se na pájení, žíhání a tavení kovových materiálů, od malých laboratorních zařízení až po tavicí pece s obsahem stovek tun. Hlavní výhody jsou úspory energie, protože se materiál ohřívá přímo, možnost provádět ohřev v ochranné atmosféře nebo ve vakuu a čistý provoz.

Ohřev se provádí cívkou s několika málo závity, někdy chlazenými vodou, do níž se umístí ohřívaný materiál buď přímo nebo v nevodivém kelímku. Cívka je napájena střídavým proudem buď o frekvenci sítě (50 Hz), častěji o vysoké frekvenci desítek až stovek kHz. Nižší frekvence se používají pro velké předměty, vyšší pro tenkostěnné a drobné předměty. Zdrojem proudu je vlastně výkonný dlouhovlnný nebo středovlnný vysílač; i když není modulován, může působit elektromagnetické rušení ve svém okolí.

Významné použití indukčního ohřevu představuje indukční pec. Indukční pece se dnes užívají v ocelářství i v metalurgii neželezných kovů a mohou mít kapacitu až stovek tun.

Indukční vaření[editovat | editovat zdroj]

Indukční vaření je založeno na ohřevu ocelového dna hrnců elektromagnetickým vlněním. Výhodou indukčních vařičů je vysoká účinnost, bezpečnost a rychlost vaření. Nevýhodou tohoto způsobu vaření je, že nelze použít nekovové nádobí vyrobené z materiálů jako je sklo či keramika.