Horizontální členění textu

Horizontální členění textu je pojem z jazykovědy a literární vědy, který označuje takové členění textu, které text strukturuje, rozčleňuje na jednotlivé části. Horizontální členění textu je de facto lineární členění textu na začátek, střední a závěrečnou část, v psaném textu i na kapitoly a odstavce. Synonymním pojmem je vnější kompozice literárního díla.

Jednotlivé části textu, které horizontální členění vyděluje, jsou:

Titul: může mít různé podoby. Většinou je autorský, může být ale i vydavatelský. Je to záležitost novodobá (v Řecku byl namísto titulu incipit, a i ten jen někdy, od Říma byl titul trvalou součástí díla, ale spíše jako jev katalogizační, ne individualizační; ve středověku (až do vynálezu knihtisku a i krátce po něm) měl funkci titulu tzv. kolofon, jenž se přidával na konec (explicit) a fungoval tedy jako dnešní tiráž. Vývoj: barokní titul byl složitě stavený, de facto anotace; pak naznačující-popisný (Cid, Historia od životě dr. Fausta), symbolizující název v kapitalismu (tajemný, a tedy prodejný!; Červený a černý); v 19. století se v titulu často objevuje jméno hrdiny (Babička, Pan učitel, Chudí lidé) nebo název věci (Plášť, Podobizna). Ve 20. století jako titul funguje i věta (Jdi za zeleným světlem, Umírala mladičká, Kohout plaší smrt, Pršelo jim štěstí). Titul může být i dvojitý (jeho čásit jsou odděleny spojkou "anebo", "čili", atd.);
Podtitul (není dvojdílný titul, tj. chybí anebo/tj.…); chápeme jej jako „komunikativní instrukci“, metatextovou informaci: určuje žánr textu a dává nám tedy instrukci, jak máme text číst, co v něm primárně hledat atd. (Soukromá vichřice. Laboratorní zpráva ze života hmyzu. Antonín Vondrejc. Příběhové básníka);
Dedikace (někdy též: D. D. D., zkratka z lat. "dat, dicat, dedicat: dává, věnuje, zasvěcuje), tj. věnování. Vyvinula se z povinného věnování mecenáši (finanční závazek) a dospěla až k věnování z lásky, z úcty; může naznačovat jiného autora či text, ke kterému se věnovaný text hlásí, a tak ovlivňovat daný text.
Motto se objevuje od renesance. Je to krátký, cizí text, resp. výsek cizího textu. Oddělen graficky (malé písmo, kurziva). Může být matoucí, od 20. století se objevuje tzv. auto-intertextualita (autor cituje jiné své dílo);
Prolog neboli předmluva, v dramatu předehra;
epilog neboli doslov;
Přílohy, mapy, rejstřík.

V rámci vlastního vyprávění pak samozřejmě horizontální členění liší

kapitoly, díly, knihy (např. knihy biblické: Genesis, Exodus...);
odstavce;
věty a slova.

Tématem horizontálního členění jsou také začátky a konce textů a jejich typologie.

Protějškem horizontálního členění je vertikální členění textu, které vytváří hierarchii jednotlivých informací a vazby mezi nimi v celém textu (např. velikost a typ písma, odrážky, číslování, poznámky pod čarou atd.).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]