Honzíkova cesta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Honzíkova cesta
AutorBohumil Říha
Původní názevHonzíkova cesta
Jazykčeština
VydavatelStátní nakladatelství dětské knihy
Datum vydání1954
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Honzíkova cesta je dětská kniha Bohumila Říhy z roku 1954. Byla zařazována mezi doporučenou četbu pro žáky základních škol.

Příběh[editovat | editovat zdroj]

Vypráví o cestě předškoláka Honzíka (Jan Tichý) do vesnice Koníkovice k prarodičům (rodičům maminky). Poprvé cestuje sám vlakem, pouští draka, dostává se na jeden den do první třídy školy, ztratí se v lese a seznamuje se se životem na vesnici. Získává nové kamarády (Terezku, Viktora a Ferdu), kteří už chodí do školy. Celý Honzíkův pobyt u dědečka netrvá ani týden (od čtvrtka do neděle). Kniha má 17 kapitol.

Aktualizace po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

"Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl". "To je družstevní." "Co je to družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl. "To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil." "A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?" "Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu."

— Původní text z roku 1954

"Čí je to kůň? Punťu znám, kocoura znám, ale koně jsem ještě neviděl." "Ten není náš. Já jsem si ho na dnešek jen vypůjčil.

— Přepracovaná verze z roku 1994

Příběh knihy byl zasazen do doby, kdy běžnou součástí venkovského života v Československu bylo Jednotné zemědělské družstvo. V družstvu pracuje dědeček Janouch (ve vepříně) i babička (v drůbežárně). To bylo později vnímáno jako ideologicky podbarvené. V roce 1994 byla kniha přepracována a zmínky o družstvu a družstevním majetku vypuštěny.[1] Říhova dcera, středoškolská učitelka češtiny a francouzštiny Eliška Janovská, to komentovala slovy: "Dělali jsme to v dobrém úmyslu. Tatínek si úpravy přál a některé ještě stihl udělat za svého života – chtěl, aby jeho knížky byly stále moderní, aby se četly. A co dnes šestiletým dětem řekne družstvo?" Později připustila, že některé zásahy byly poplatné euforii porevolučních let.[2]

Ilustrace[editovat | editovat zdroj]

Prvním ilustrátorem byl malíř a pedagog Antonín Pospíšil (1909–2008).[3] V roce 1960 knihu ilustrovala Helena Zmatlíková a od pátého vydání je vydávána s jejími kresbami. Knize dodala jako nový grafický prvek výtvarně zpracované iniciály na začátku každé kapitoly, kterými předesílá obsah kapitoly. Honzík je nakreslen jako blonďatý kluk s modrýma očima. Originál ilustrace dědečka objímajícího Honzíka, která je na knižní obálce, Helena Zmatlíková Bohumilu Říhovi věnovala a je v majetku jeho dědiců. Do roku 2015 kniha vyšla v nejméně 21 vydáních a do roku 1985 to bylo přes 1 220 000 výtisků.[4]

Audioverze[editovat | editovat zdroj]

Roku 1985 knihu pro nakladatelství Supraphon načetla herečka Eva Klenová. V roce 2011 pro nakladatelství Popron music ji jako audioknihu načetl Václav Postránecký v přepracované verzi z roku 1994.[5]

...při psaní své poslední knížky Honzíkova cesta jsem zapomněl na všechny hrozivé termíny jako specifičnost, dětský hrdina, didaxe ap., vytlačil jsem ze svého vědomí kritické pobídky jako: autore, musíš... autore, nesmíš... a nebojácně jsem pustil svého malého Honzíka na stránky knížky, ať dělá, co umí. Výsledek byl ten, že snad ze žádné knihy se mi nevrátilo tolik radosti, nadšení a čtenářského vděku jako z Honzíkovy cesty.
— Bohumil Říha, Mých deset let v literatuře[6]

Odkazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1956 kniha posloužila jako předloha ke stejnojmennému hranému celovečernímu barevnému filmu režiséra Milana Vošmika. Film se natáčel v obci Zbislav v jižních Čechách.[7]
  • V roce 2001 vznikla v Jihlavě tříčlenná hudební skupina Honzíkova cesta (Jan Fous, Jana Havlová a Bedřich Němeček).[8]
  • Jaromír Nohavica 24. ledna 2006 nahrál v pražské Lucerně instrumentální skladbu s názvem Honzíkova cesta, která pak vyšla na CD Pražská pálená.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEGI, Stefan. Honzíkova cesta za cenzurou a politickou korektností. Vesmír.cz [online]. 2016-01-07 [cit. 2017-04-07]. Dostupné online. 
  2. HORÁČKOVÁ, Alice. Honzíkova cesta a úlitby různým časům. iDNES.cz [online]. 2007-03-03 [cit. 2014-03-24]. Dostupné online. 
  3. Zemřel nejstarší absolvent naší školy: malíř Antonín Pospíšil (1909-2008) [online]. Kutná Hora: Gymnázium Jiřího Ortena [cit. 2014-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-24. 
  4. ČERMÁKOVÁ, Jana. Dílo Heleny Zmatlíkové v kontextu doby. , 2015 [cit. 2016-05-25]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D.. Dostupné online.
  5. BEZR, Ondřej. Václav Postránecký načetl Honzíkovu cestu. iDNES.cz [online]. 2011-08-15 [cit. 2014-03-24]. Dostupné online. 
  6. ŘÍHA, Bohumil. Mých deset let v literatuře. Literární noviny. 1955-09-24, roč. 4, čís. 39, s. 3. Dostupné online [cit. 2014-03-25]. 
  7. DVOŘÁK, Luboš. Kvůli natáčení Honzíkovy cesty zlomili filmaři kříž u kapličky. Písecký deník.cz [online]. 2013-11-02 [cit. 2014-03-25]. Dostupné online. 
  8. Honzíkova cesta [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]