Homotextualita
Homotextualita je v oblasti kulturních věd metoda zkoumání díla, zejména literárního, ale též dramatického, audiovizuálního či výtvarného. Autorem termínu označujícího tuto metodu se stal koncem 70. let 20. století Jacob Stockinger.[1] Metoda zkoumá, jakým způsobem jsou homosexuální motivy zašifrovány v dílech autorů, kteří o homosexualitě nemohou nebo nechtějí pojednat otevřeně, k čemuž naváděla nepřející společenská situace po většinu historických a uměleckých epoch.[2]
Marita Keilson-Lauritzová ve své práci Maske und Signal – Textstrategien der Homoerotik, kterou přednesla na amsterdamském kongresu roku 1987, pracuje s pojmy „maska“ a „signál“:[3] Autor ve svém díle maskuje homosexuální téma nebo své vlastní homosexuální cítění, ale nezakrývá je zcela – maska současně slouží jako signál, upozornění pro čtenáře (nebo „čtenáře“, v případě jiných než literárních děl), který je s tématem obeznámen, dokáže a chce ho rozšifrovat a dílo číst i jinak, než jak by mohlo být vnímáno čtenářem „nepoučeným“, nezainteresovaným.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ STOCKINGER, Jacob. Homotextuality. A Proposal. In: CREW, Louie. The Gay Academic. Palm Springs: [s.n.], 1978. S. 135–151. (anglicky)
- ↑ a b PUTNA, Martin C. Úvod metodologický: Evropské a americké vědy o homosexualitě a kultuře. In: PUTNA, Martin C. Homosexualita v dějinách české kultury. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. S. 28–30.
- ↑ KEILSON-LAURITZ, Marita. Maske und Signal – Textstrategien der Homoerotik. In: Homosexualitäten – literarisch. Literaturwissenschaftliche Beiträge zum internationalen Kongress „Homosexuality, which Homosexuality?“ (Amsterdam 1987). Essen: [s.n.], 1991. S. 63–76. (německy)