Ferdinandův pramen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinandův pramen
Kolonáda Ferdinandova pramene
Kolonáda Ferdinandova pramene
Základní informace
Pojmenováno po Ferdinand I. Habsburský
Poloha
Adresa Mariánské Lázně, ČeskoČesko Česko
Ulice Anglická
Nadmořská výška 573 m
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 28397/4-4258 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinandův pramen je nejstarším písemně doloženým mineralizovaným pramenem na území Mariánských Lázní. Nejde pouze o jeden, ale o sedm pramenů, které mají typickou slanou chuť, díky Glauberově soli, která zaujala i krále Ferdinanda I., který se o nich zmiňuje už v roce 1528. Patří do stejné kategorie jako Křížový pramen, i když je o něco více mineralizován. Pro pitnou léčbu se využívá pramen Ferdinand I., který je vhodný zejména pro léčbu nemocí zažívacího ústrojí a metabolismu. Pod obchodním názvem Excelsior se ke stáčení do spotřebitelských obalů používal pramen Ferdinand VI.[1]

Nachází se v lázeňském parku na okraji Úšovic nedaleko Anglické ulice a je volně přístupný na své kolonádě.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ferdinandův pramen

Ještě v roce 1819 se pramen nacházel v bažinách a přístup k němu byl v počátcích velmi složitý a nepohodlný, chodilo se k němu po kamenech a fošnách položených na bažinatou půdu. Po obrovských a zdařilých úpravách okolních parků Václavem Skalníkem zde vznikl park, jež obklopuje klasicistní kolonádu Ferdinandova pramene. Těsně po návštěvě císaře Ferdinanda se začalo v roce 1824 s úpravami bažinatého okolí pramene pod dohledem Václava Skalníka, který měl na starosti většinu parkových úprav města.

Empírová kolonáda byla zbudována v letech 1826–1827 na popud opata Karla Kašpara Reitenbergera. Ferdinandův pramen byl pro svůj údajně hojný obsah soli prozkoumáván v Praze. Zjistilo se, že obsahuje Glauberovu sůl s projímavými účinky. Snahy získat z úšovického vřídla sůl trvaly celé 16. století. V letech 1850–1860 se konaly pokusy dovést vodu tohoto pramene na kolonádu, ovšem výškový rozdíl 43 metrů byl veliký. To se povedlo až v roce 1870.[2] Okrajové části kolonády v minulosti sloužily k nejrůznějším účelům: kavárně, stáčírně, obydlí hlídače nebo muzeu. V letech 1922–1926 byly doktorem Benno Winterem provedeny vrty, které objevily celkem sedm vývěrů pramene.[3] Tyto minerální vody slouží k pitným kúrám, koupelím i jako stolní voda.

Díky své typické chuti se mu jednu dobu přezdívalo Slaný. Krátkou dobu nesl i název Kolovratův pramen podle nejvyššího českého purkrabího Františka Antonína Kolovrata-Libštejnského. Ten to ale odmítl s tím, že by se měl jmenovat Karlův pramen po opatovi K. K. Reitenbergerovi. Nakonec sám opat určil jméno pro pramen podle krále Ferdinanda I.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WINTER, Benno. Zachycení nových Ferdinandových pramenů a jejich prameno-technická úprava. 1. vyd. Mariánské Lázně: Zřídelní ústav, [1928?]. 36 s. 
  2. STAAB, Ludolf. Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur Gegenwart. 1. vyd. Wien: Selbstverlag, 1872. 99 s. S. 73. 
  3. KŘÍŽEK, Vladimír. Mariánské Lázně: Přírodní zdroje a jejich léčebný význam. Praha: SZdN, 1958. 330 s. S. 110–113. 
  4. ŠVANDRLÍK, Richard. Léčebné vycházky v okolí Mariánských Lázní.. Mariánské Lázně: Kulturní a společenské středisko Mariánské Lázně, 1986. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]