Erda (Wagner)
Erda je postava z operního cyklu Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera. Je to bohyně moudrosti a země, „úložiště všeho vědění“. Objevuje se ve 4. scéně Zlata Rýna a v první scéně třetího dějství Siegfrieda.[1] Slovo „Erda“ je přímo odvozeno z německého „Erde“, země.
Vznik[editovat | editovat zdroj]
Fiktivní postava Erda je Wagnerovým tvůrčím počinem. Podařilo se mu vytvořit osobitou, jedinečnou postavu z několika různých zdrojů o které by se dalo předpokládat, že by se v severské mytologii našla jen tímto způsobem a žádným jiným.
V dopise z roku 1856 uvedl pro své dílo másledující zdroje:
- Severské legendy o bozích a hrdinech
- Jacob Grimm Deutsche Mythologie (1835)
- Sbírka severských písní Edda
Jméno Erda Wagner převzal z kapitoly Bohyně/Göttinnen v Grimmově Německé mytologii. Erda je starohornoněmecké slovo, které znamená „země“. V severské mytologii se však bohyně země nazývá Jörð. Aby svou bohyni země Erdu v Prstenu blíže zhmotnil, vytvořil úzké spojení s nornami a valkýrami ze severských legend o bozích a hrdinech. Ze své Erdy udělal matku tří norn a valkýry Brynhildy. Otcem této valkýry je u Wagnera severský hlavní bůh Ódin („Wotan“). Důležité podrobnosti ke svému konceptu Erdy našel Wagner ve dvou písních z Eddy. (Baldrovy sny/Balders Träume a Vědmina píseň/Der Seherin Gesicht),
Wagner z básně Baldrovy sny převzal postavu a jméno věštkyně a foneticky změnil staroseverské slovo Völva na „Wala“, druhé jméno své bohyně země. Znamená to „vidoucí“, „vševědoucí“. Zároveň zde našel mimo jiné i motiv „probuzení“. V Eddě je to probuzení mrtvé věštkyně, v Prstenu je to probuzení bohyně země, která spí v zemských hlubinách,
Der Seherin Gesicht - pro Wagnera tato druhá báseň zvláště zdůrazňuje motiv „vševědoucnosti“ ve smyslu pokročilého poznání. To je dáno přijetím základních aspektů „soumrak bohů“, „konec světa“ a „naděje pro budoucnost“ do celkového pojetí tetralogie Prsten Nibelungův.
Mytologie[editovat | editovat zdroj]
Wagner postavil celou tetralogii Prsten Nibelungův na středověkých zdrojích Nibelungenlied, Volsungasaga,Thidrekssaga a dalších. Většina postav je z těchto mytologických textů známá, např. Wotan (Ódin), Donner (Thór), Loge (Loke). Erda je podobně stvořena z bohyně země Fjörgyn v severské mytologii. Fjorgyn nebo Fjørgyn je zmíněna jako jedna z Ódinových manželek a je matkou Thóra. V jiných zdrojích je Fjörgyn také zmíněna jako bohyně „Země“ nazývaná Jörð. Ve Wagnerově podání je Erda völvou, mytologickou věštkyní a matkou tří norn, které spřádají nit života, Urd, Verdandi a Skuld). Rovněž je matkou valkýry Brynhildy.
Erda debutuje ve Zlatu Rýna, což je první z oper cyklu Prsten Nibelungův. Ve čtvrtém aktu, scéně 6, vstává ze země a varuje Wotana a ostatní bohy, že jejich neuvážené činy je přivedou do jisté zkázy. Ve Zlatu Rýna také nechává Wagner Erdu říci: „Vím všechno, co bylo; vím všechno, co bude a co být musí.".[2]
Erda se rovněž objevuje v první scéně třetího dějství Siegfrieda kde předpovídá Wotanovi rychlý konec jeho království.
Na Wagnerovo vytvoření Erdy ironicky reaguje Friedrich Nietzsche: Pozdě si prý ve skladbě Zlato Rýna všiml, že čtvrtá scéna neobsahuje žádné ženské hlasy, což odporuje všem pravidlům:[3]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Albert Lavignac, Le Voyage artistique à Bayreuth, Paříž, Librairie Ch. Delagrave, 1897, 617 p. (archiv).
- Alain Pâris, Livrets d'opéra : de Rossini à Weber, II. díl, Paříž, Robert Laffont, coll. « Bouquins », 1991, 1420 p. (ISBN 978-2-221-05346-1
- Friedrich Nietzsche, Der Fall Wagner : Ein Musikanten-Problem, Lipsko, Vydavatel: C. G. Neumann, 1888
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Erda na německé Wikipedii, Erda na norské (bokmål) Wikipedii a Erda na francouzské Wikipedii.
- ↑ Albert Lavignac, Le Voyage artistique à Bayreuth, Paříž, Librairie Ch. Delagrave, 1897, 617 p.
- ↑ Alain Pâris, Livrets d'opéra : de Rossini à Weber, II. díl, Paříž, Robert Laffont, coll. « Bouquins », 1991, 1420 p.
- ↑ Friedrich Nietzsche, Der Fall Wagner : Ein Musikanten-Problem, Lipsko, Vydavatel: C. G. Neumann, 1888