Dysortografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dysortografie je specifická porucha pravopisu, patří mezi specifické poruchy učení. Často se objevuje ve spojení s dyslexií. Typická je neschopnost aplikovat i dobře naučená gramatická pravidla do písemné podoby. (Neschopnost naučená pravidla v praxi). Chybí cit pro jazyk a je snížena schopnost skloňovat a časovat. Porucha ale nepostihuje celou část gramatiky, dotýká se jen specifických dysortografických projevů.

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

  • nedostatečně rozvinutá oblast sluchové percepce
  • dysfunkce pravé mozkové hemisféry
  • může se rozvinout na základě hyperaktivity, nebo hypoaktivity
  • poruchy soustředění, oslabení paměti
  • pomalé pracovní tempo
  • problémy s grafomotorikou

Druhy[editovat | editovat zdroj]

  • auditivní – narušen proces sluchové percepce (problém s pořadím písmen ve slově)
  • vizuální – snížená kvalita zrakové paměti (nevybaví si písmena zvukově a tvarově podobná)
  • motorická – namáhavé psaní, píše pomalu

Zdroj[1]

Specifické chyby dysortografického charakteru[editovat | editovat zdroj]

  • Grafické záměny zvukově podobných hlásek (b, d; z, s)
  • Obtížně si vybaví tvar písmene v písemné podobě
  • Chyby z artikulační neobratnosti (problém s výslovností slov = čtvrtek – črtek, šest – šest)
  • Chyby v měkčení (dy, ty, ny)
  • Neschopnost dodržet pořadí písmen ve slově
  • Přidávání písmen, které do slova nepatří
  • Neschopnost dodržování délek samohlásek
  • Neschopnost dodržovat hranice slov ve větě

Reedukace[editovat | editovat zdroj]

Způsoby reedukace se volí podle toho, zda jsou chyby specifické dysortografické, nebo gramatické. Důležitá je kladná motivace.

Dítě musí od samého počátku znát smysl toho, proč se učí to či ono, co dělá a proč to dělá, jak to má dělat. Musí přesně vědět, v čem dělá chyby, na co si má dávat pozor, k čemu jsou konkrétní cvičení dobrá, kdy a jak použije dané mluvnické pravidlo nebo mnemotechnickou pomůcku.

Doporučená cvičení[editovat | editovat zdroj]

Doporučena jsou rytmická cvičení beze slov, sluchová analýza, sluchová paměť, sluchová syntéza (p-e-s, co je to dohromady). Taktéž rozlišování krátkých samohlásek (léta, létá; hodný, hodní – dítě vysvětlí významových rozdílů ve slovech) a rozlišování slabik dy, ty, ny; di, ti, ni: barevné podtrhávání slabik měkkých a tvrdých (každé jinou barvou), doplňování i/y do slov (r_bn_k).

Procvičuje se vynechání písmen, přesmykování (nedostatky ve sluchové analýze a synteze): cvičení sluchové percepce (zopakování slov, napsat, rozdělit na slabiky, na písmena, podtrhávání správně napsaných slov, jaké bylo první písmeno ve slově).

Osvojování gramatických pravidel: vyhledávání příbuzných slov, doplňovací cvičení, mechanické opisování slov, ve kterých žák chybuje; zdůvodňování. pravopisných jevů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŽLAB, Z. Vývojové poruchy čtení a psaní. Praha : OZV KÚNZ, 1988.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MICHALOVÁ, Zdena. Specifické poruchy učení. Na druhém stupni ZŠ a na školách středních. Havlíčkův Brod: Tobiáš. 2001. ISBN 80-7311-000-8.
  • ZELINKOVÁ, Olga. Poruchy učení. Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie, ADHD. Praha: Portál. 2003. ISBN 80-7178-800-7.
  • SIWEK, Božetěch. Jak si poradit s pravopisem. Cvičení pro děti s dysortografií. Praha: Portál. 2011. ISBN 978-80-7367-988-0.