Dvanáct křesel (román)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dvanáct křesel
Pomník románu v Oděse (2012)
Pomník románu v Oděse (2012)
AutorIlf a Petrov
Původní názevДвенадцать стулев
PřekladatelJosef Dýma, Naděžda Slabihoudová
ZeměSovětský svaz
Jazykruština
Žánrsatira
VydavatelZiF
Datum vydání1928
Česky vydáno1933
Předchozí a následující díl
Zlaté tele
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dvanáct křesel (rusky Двенадцать стульев) je satirický román sovětské autorské spisovatelské dvojice Ilf a Petrov z roku 1928, v němž hlavní postava Ostap Bender s kumpánem Hypolitem Vrabčinským hledají poklad diamantů, který má být ukryt v křeslech někdejší šlechtické rodiny.

Vznik, vydání a ohlas díla[editovat | editovat zdroj]

Oděsští novináři a kolegové z redakce novin Gudok Jevgenij Petrov a Ilja Ilf se poprvé spojilo při psaní knihy Dvanácti křesel. Námět jim podle jejich pamětí přinesl Jevgenijův bratr, spisovatel Valentin Katajev.[1] Práce na knize trvala od září do konce roku 1927.[2] V létě 1928 knihu vydalo nakladatelství ZiF.[3] Až do roku 1938 se ale text románu dále vyvíjel, v dalších vydáních autoři některé epizody doplnili nebo přepsali.[4]

Na děj Dvanácti křesel volně navazuje další román Ilfa a Petrova Zlaté tele, v němž se vrací postava Ostapa Bendera.

Po prvním vydání se sovětská kritika knize téměř nevěnovala.[5] V roce 1948 sekretariát Svazu sovětských spisovatelů označil vydání Dvanácti křesel a Zlatého telete za hrubou chybu.[6] Knihy Ilfa a Petrova se dostaly na index až do roku 1956, kdy v chruščovovské éře znovu vyšly v nakladatelství Chudožestvěnnaja litěratura.[7]

Dnes je román považovaný za jeden z vrcholů sovětské literární satiry meziválečné doby. Ostap Benděr bývá srovnáván s Haškovým Švejkem nebo Gogolovým Čičikovem z Mrtvých duší.[8]

Do češtiny Dvanáct křesel poprvé přeložil Josef Dýma a kniha vyšla nákladem Otto Girgala v roce 1933. Druhý překlad od Naděždy Slabihoudové vychází česky opakovaně již od roku 1959.[9]

Děj[editovat | editovat zdroj]

Podvodník Ostap Bender se seznámil s bývalým šlechtickým maršálkem Ippolitem „Kisou“ Vorobjaninovem (v překladu Naděždy Slabihoudové Hypolit Vrabčinský), který se od své tchyně dozvěděl, že poklad jejich šlechtické rodiny byl ukryt před bolševiky do jednoho z dvanácti křesel v jejich jídelně. Křesla ale bolševici zkonfiskovali. Bender s Vorobjaninovem je začali hledat. Křesla ale byla v dražbě rozprodána do různých míst země. Při putování po jejich stopách zažívají hrdinové nejrůznější komické příběhy.

Postupně objevili jedenáct křesel, ale ani v jednom z nich poklad nenašli. Poslední křeslo se dostalo do nového klubu železničářů v Moskvě. Vorobjaninov Bendera v noci před cestou do klubu zabil, aby se nemusel o kořist dělit. V klubu ale zjistil, že poklad již nedlouho před ním našel a vyzvedl tamní hlídač.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Kniha se stala předmětem celé řady divadelních a filmových adaptací.

Film[editovat | editovat zdroj]

Památky[editovat | editovat zdroj]

Kolem 10 soch a pomníků v Rusku i na Ukrajině (Petrohrad, Pjatigorsk, Starobilsk, Elista, Jekatěrinburg a Komariv, Melitopol).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PETROV, J. P. Moj drug Ilf. Redakce A. I. Ilf. Moskva: Těkst, 2001. Dostupné online. S. 146. (rusky) 
  2. JANOVSKAJA, L. M. Počemu vy pišetě smešno? Ob I. Ilfe i J. Petrově, ich žizni i ich jumore. Moskva: Nauka, 1969. S. 32. (rusky) 
  3. Petrov: Moj drug Ilf. s. 27.
  4. ILF, I. A; PETROV, J. P. Dvenadcať stuljev. Pervyj polnyj variant romana s kommentarijami M. Oděsskogo i D. Feldmana. Moskva: Bargius, 1999. ISBN 5-7027-0652-8. S. 9. (rusky) 
  5. Vospominanija ob I. Ilfe i J. Petrově. Redakce G. N. Munblit, A. I. Raskin. Moskva: Sovětskij pisatěl, 1963. Dostupné online. (rusky) 
  6. Petrov: Moj drug Ilf. s. 308, 309.
  7. ILF, I; PETROV, J. Zolotoj Těljonok (polnaja versija). Moskva: Russkaja kniga, 1994. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-25. ISBN 5-268-01053-0. (rusky)  Archivováno 25. 3. 2016 na Wayback Machine
  8. MATĚJKOVÁ, Markéta. Tip na knihu: Znovu vydaná satira sovětské společnosti Dvanáct křesel. Rodon [online]. [cit. 2017-03-24]. Dostupné online. 
  9. podle katalogu Národní knihovny v Praze

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]