Dělení Polska

Dělení Polska neboli Trojí dělení Polska probíhalo v letech 1772–1795, přičemž tato zem byla rozdělena mezi Prusko, Rakousko a Rusko.

Polsko procházelo od počátku 18. století fází jistého krizového vývoje. Ten byl dán jednak slabým postavením polského krále a jednak silným postavením šlechty, která prakticky rozhodovala o zásadních záležitostech země. Projevovala se pasivita Polska v zahraniční politice, která byla v největším úpadku za vlády Augusta III. v letech 1733–1763. Polsko nezasahovalo do významných evropských událostí a hrálo jen roli trpného činitele. Docházelo i k vnitřním rozbrojům, šlechta se domáhala svých privilegií, probíhala domácí válka mezi jednotlivými skupinami magnátské oligarchie. Svoji úlohu sehrálo i vzepětí porobených národů, zejména na Ukrajině docházelo k lidovým povstáním, do kterých zasahovalo i Rusko. Byla oslabena pravidelná polská armáda, jejíž počet činil pouhých 24 000 mužů. Samo Polsko se tak postupně stalo kořistí svých mocných sousedů.

Pakt Ribbentrop-Molotov a následné obsazení Polska Německem a Sovětským svazem z roku 1939 bývá někdy nazýváno jako čtvrté dělení Polska.

Chronologie

1772 – První dělení Polska
1793 – Druhé dělení Polska
1794 – povstání Tadeusze Kósciuzska (přes počáteční úspěchy potlačeno),
1795 – Třetí dělení Polska

První dělení Polska

Po smrti Augusta III. začalo docházet v unii k boji o moc, který vnitřně oslaboval Polsko a nahrával mocenským zájmům jeho sousedů. Novým polským králem se stal nakonec za asistence ruských expedičních vojsk Stanisław (II.) August Poniatowski. Polská společnost ho však přijala velmi chladně a nový král se musel potýkat se stejným problémem, jako jeho předchůdci - silným postavením polské šlechty v dvojstátí. Ta se stavěla proti krokům Poniatowského, koncem 60. let vypuklo dokonce povstání. Stabilitu Polska narušilo i selské povstání na Ukrajině roku 1768, které bylo zaměřeno proti polské vrchnosti. Do tohoto se angažovalo Rusko, ovšem v souvislosti s válkou proti Turecku se muselo dočasně ze svého angažmá v Polsku stáhnout. Na podzim roku 1769 uzavřeli polští šlechtičtí povstalci proti králi Generální konfederaci a roku 1770 oznámili jeho sesazení. V tomtéž roce obsadil pod záminkou vytvoření zdravotního kordónu proti epidemii pruský král Fridrich II. Veliký část polského území na severu – tzv. „královské Prusy“. Rovněž Rakousko předběhlo události a okupovalo Spišsko a podkarpatská území. Roku 1771 vtrhly do Polska i carské posily pod vedením ruského vojevůdce A. V. Suvorova. V roce 1772 uzavřely Rusko, Prusko a Rakousko po ročním diplomatickém jednání dohodu, podle níž si rozebraly část polského území.

Prusko získalo Warmii, vojvodství Pomořanské, Malborské a Chelmiňské a menší části Velkopolska, celkem 36 000 km² s více než půl miliónem obyvatel.
Rusko získalo část pobaltského Livonska, vojvodství Polocké, Mstislavské a díly vojvodství Minského a Vitebského o celkové rozloze 92 000 km² s 1 300 000 obyvateli převážně běloruské národnosti.
Kořist Rakouska sestávala z území na jih od horní Visly, části vojvodství Sandoměřského, Krakovského, knížectví osvětimského a zatorského a dále Podolí a části Volyně.

Druhé dělení Polska a Litvy

Po čtyřletých válečných zmatcích byla polská a litevská šlechta nucena složit povinnou přísahu králi Stanisławu Augustovi. Roku 1773 sněm ratifikoval dohodu o dělení Polsko-litevského státu. Velice významnou se stala jeho orientace na Rusko. Kateřina Veliká jednak prosazovala v Polsku svůj vliv, jednak měla zájem na udržení celistvosti stávajícího Polska a Litvy. V 80. letech se změnila situace na jihu Ruska, které chtělo ovládnout černomořskou oblast na úkor Turků. Proti Turecku vystupovalo i Rakousko a jejich společné cíle je nakonec sblížily. Ze situace chtěl vytěžit pro polsko-litevský stát také Stanisław August, ovšem u ruské carevny nepochodil. Jistá naděje svitla Polákům roku 1788, když se carská a rakouská vojska nemohla prosadit proti Turecku a když Rusku vypovědělo válku Švédsko. Prusko, které stálo na straně Turecka, uzavřelo s Polskem roku 1790 polsko-pruský spolek. Prusko přitom požadovalo po Polsku Gdaňsk a Elbląg a jako náhradu slibovalo území na účet Rakouska. Roku 1791 vyhlásilo Polsko a Litva novou ústavu, která byla potřebná v kontextu společenských změn v Evropě, ovšem která se nelíbila polské šlechtě. Polští magnáti požádali ruskou carevnu Kateřinu II. o pomoc, a tak roku 1792 vpadly do země dvě ruské armády. Po bojích, v nichž měli Rusové převahu, bylo Polsko nuceno požádat o mír. Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem byla vedena série jednání, která skončila v lednu 1793.

Prusko nakonec získalo Toruň, Gdaňsk, vojvodství Poznaňské, Hnězdenské, Kališské, Sieradzské, Inowroclawské, Brestsko-kujavské a Plocké a část Mazovska a Dobrzyňsko o rozloze 58 000 km².
Carské Rusko získalo vojvodství Kyjevské, Braclavské, Podolské a části vojvodství Volyňského, Brestsko-litevského, Nowogrodského, Minského a Vilenského. Šlo o většinu dnešního území Ukrajiny a Běloruska o rozloze cca 250 000 km².
Habsburské Rakousko se 2. dělení neúčastnilo.

Třetí dělení Polska

Po druhém dělení Polska odcházelo do zahraničí velké množství emigrantů. Mezi těmi, kteří v Polsku zůstali, vznikaly různé ilegální spiklenecké pronárodní organizace různých směrů.

24. března 1794 vyhlásil na krakovském náměstí povstání pod heslem „Volnost, územní celistvost, samostatnost“ Tadeusz Kościuszko. Povstání zažívalo v počátku velké úspěchy. Povstalci jednali o podpoře v revoluční Francii, ovšem naděje vkládaná ve francouzská revoluční vojska se rozplynula. Povstalci tak museli bojovat proti pruským a ruským vojskům na několika frontách sami. Když se ruský vojevůdce Suvorov zmocnil varšavského předměstí Pragy, zahájil s ním král jednání o kapitulaci.

Mezitím už probíhala jednání o třetím dělení Polska. Ta skončila roku 1795. Rakousko dostalo území mezi Bugem, Vislou a Pilicí spolu s Krakovem, Rusko zbytky Livonska, Polesí, Litvy, Volyňska a Žmudě, tedy zhruba země po Bug a Němen. Zbytek Polska s Varšavou připadl Prusku. Stanislav II. August Poniatowski podepsal formálně 25. listopadu abdikaci a souhlas se zánikem polského státu.

Výsledky dělení

Jednotlivé mocnosti si rozdělily původní území polského státu dosti nerovnoměrně. Rusku připadlo 62 % území a 45 % obyvatelstva, včetně východních málo rozvinutých litevských, běloruských, ruských a ukrajinských zemí, v nichž bylo polské obyvatelstvo v menšině. Prusko zabralo hospodářsky nejvyspělejší polské kraje. Jednalo se o 20 % území a 23 % obyvatelstva. Nejhustěji zalidněné, ale hospodářsky zaostalé jižní území se značným počtem ukrajinského obyvatelstva bylo přivtěleno k Rakousku. V tomto případě se jednalo o 18 % území a 32 % obyvatelstva. Toto „Trojí dělení Polska“ mělo za následek likvidaci polského státu, který byl znovuobnoven až po první světové válce.

Literatura

SAUTIN, Viktor. The First Partition of Poland. In: SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague: Institute of World History, 2009. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-296-3. ISSN 1803-7356. S. 119-143. (anglicky)
SAUTIN, Viktor. První dělení Polska. Historický obzor, 2010, 21 (1/2), s. 2-13. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Dělení Polska na Wikimedia Commons
Commonwealth of Diverse Cultures: Poland's Heritage