Asistovaný vzlet
Asistovaný vzlet je opak vzletu letounu s pomocí vlastních sil. Asistovaný vzlet je využíván u letadel z důvodu překročení maximální vzletové hmotnosti, nedostatečného výkonu pohonné jednotky, krátké vzletové dráhy, nebo kombinace některých z uvedených faktorů. Asistovaný vzlet je nutný pro větroně nebo jiné bezmotorové letouny. Dále je asistovaný vzlet nutný pro některé letouny experimentální či parazitní.
Katapult (CATO)[editovat | editovat zdroj]
V současné době patří mezi nejrozšířenější způsoby asistovaného vzletu využití leteckého katapultu, označovaný v letecké terminologii jako Catapult-assisted takeoff (CATO). Používá se pro vzlet námořních palubních letounů z paluby letadlové lodi.
Vzlet s pomocí katapultu se používá také u větroňů. Pro vzlet větroňů se využíval v počátcích zejména vahadlový katapult (používali jej Bratři Wrightové), v současnosti se využívá vzlet s pomocí navijáku.
Rakety (RATO)[editovat | editovat zdroj]
Asistovaný vzlet s pomocí přídavných raketových motorů označovaný v letecké terminologii jako Rocket-assisted takeoff (RATO), nebo Jet-assisted takeoff (JATO). Přídavné raketové motory se začaly používat za 2. světové války, kdy byly využity poprvé u nákladního kluzáku Me 323 pro vzlet plně naloženého letounu. Dalším z letounů, který používal raketové motory pro vzlet byl Avro Shackleton.
V současné době se využívá asistovaný vzlet s pomocí raketových motorů prakticky jen u vojenských transportních letounů, jedním z nich jsou například některé varianty středního nákladního letounu C-130 (C-130T, LC-130).
Gravitace[editovat | editovat zdroj]
Asistovaným vzletem může být například vzlet s letounem s využitím gravitace rozjezdem z kopce, tím letoun získá potřebnou rychlost dostatečnou pro vzlet.
Letecké nosiče[editovat | editovat zdroj]
Další možností jak využít gravitace pro vzlet letounu je vynesení letounu do vzduchu s pomocí leteckého nosiče (označován také bývá jako mateřský letoun). Tento princip je využíván zejména z důvodu snížení hmotnosti letounu, kdy letoun může nést méně paliva. Dalším důvodem může být různá omezení konstrukce letounu pro testovací účely, nebo snaha ušetřit palivo pro vzlet a tím získat delší dobu letu experimentálního letadla. Takto bylo koncipováno několik experimentálních letounů ze série X – X-1, X-2, X-15. Jako nosiče těchto letounů byly používány většinou upravené bombardéry, například B-29 a B-52.
Přehled leteckých nosičů[editovat | editovat zdroj]
| Letoun | Nosič | Poznámky |
|---|---|---|
| Bell X-1 | B-29 | X-1 byl schopen samostatného vzletu. |
| Bell X-2 | B-50 | |
| Lockheed X-7 | B-29, B-50 | |
| North American X-15 | B-52 | |
| Boeing X-37 | Scaled Composites White Knight | Pouze pro testy bezmotorového letu v atmosféře v rámci přistávacího manévru. |
| Boeing X-40 | UH-60, CH-47 | Pouze pro testy bezmotorového letu v atmosféře v rámci přistávacího manévru. |
| NASA X-43 | B-52 | |
| Boeing X-51 | B-52 | |
| Space Shuttle | Boeing 747 | Pouze stroj Enterprise (OV-101) určený pro testy bezmotorového letu v atmosféře v rámci přistávacího manévru. |
| SpaceShipTwo | WhiteKnightTwo |
