Bitva u Mons Graupius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Mons Grapius
Konflikt: Římská invaze do Británie
Římský postup v severním Skotsku
Římský postup v severním Skotsku
Trvání: 83 (nebo 84) n.l.
Místo: severovýchod Skotska [1]
Výsledek: vítězství Římanů
Strany
Vlajka Římské republiky Římské císařství konfederace keltských kmenů Kaledonie
Velitelé
Vlajka Římské republiky Agricola Calgacus

Síla
17 000 - 30 000+ 15 000 - 30 000+
Ztráty
360 mužů 10 000 mužů

Bitva u Mons Grapius byla první zaznamenaná bitva na území dnešního Skotska.

Dle římského historika Tacita se jednalo o římské vojenské vítězství, které se odehrálo v roce 83 nebo 84. Přesné umístění bitvy je nadále předmětem sporů. Historici dlouho pochybovali o některých detailech bitvy, které Tacitus popisoval. Pravděpodobně římský úspěch značně nadsadil.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podle Tacitova popisu Gnaeus Julius Agricola, který byl římským guvernérem a Tacitovým tchánem, poslal svou flotilu napřed aby způsobila mezi Kaledoňany paniku a sám s lehkou pěchotou posílenou pomocnými sbory dorazil na místo, které však mezitím bylo obsazeno nepřítelem.

Přestože byli Římané v boji proti britským kmenům většinou ve značné početní nevýhodě, často měli potíže donutit své nepřátele postavit se jim v otevřené bitvě. Kaledoňané byli posledním nepřátelským britským kmenem (a nikdy také nebyli úplně ovládnuti). Když Římané pochodovali na hlavní sýpky Kaledoňanů, které byli díky nedávno skončené sklizni zrovna plné, byly po mnoha letech vyhýbání se boji tentokrát donuceni k bitvě. Kaledoňané neměli jinou možnost než bojovat nebo nadcházející zimu hladovět.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Podle Tacitova popisu byla spojenecká pomocná pěchota o síle 8 000 mužů umístěna ve středu formace zatímco 3 000 jezdců bylo na bocích a římští legionáři byly umístěni před jejich táborem jako záloha.[2] Odhady velikosti římské armády se pohybují od 17 000 do 30 000 mužů, ačkoli Tacitus uvádí, že bylo nasazeno 11 000 vojáků pomocných sborů spolu s dalšími čtyřmi eskadrami kavalérie, avšak počet legionářů v záloze je nejistý.[3][4] Kaledonská armáda, popisovaná Tacitem a vedená Calgacem (Tacitus jej pouze zmiňuje jako vůdce, který promlouval k bojovníkům a patrně se jedná o fiktivní postavu)[5][6] měla údajně sílu o více než 30 000 mužích. Byla umístěna v řadách většinou na vyvýšenině a jejich přední řady byly na rovině pod ní v podkovové formaci. Kaledonské válečné vozy byly umístěny na úrovni roviny mezi oběma armádami.

Po krátké střelbě z luků obou stran zavelel Agricola pomocným sborům k zahájení frontálního útoku na nepřítele. Složeny byly přibližně ze čtyř kohort Batavských a dvou kohort Tungrijských pěšáků s meči. Kaledonské jednotky na svazích byly po tvrdém útoku odříznuty a poraženy. Řady umístěné na kopci se pokusily o obchvat útočící armády, ale poté byly sami obklíčeni římskou jízdou. Tím byla kaledonská vojska poražena a zbylí bojovníci uprchli do úkrytu nedalekého lesa, přičemž se však stále snažili neúnavně útočit na dobře organizované římské jednotky.

Tacitus píše, že římské legie se bitvy nezúčastnily a byly po celou dobu v záloze. Údajně padlo na 10 000 Kaledoňanů a pouze 360 mužů římských pomocných sborů což je pravděpodobně velmi přehnané zvláště v počtu padlých keltů a to zejména proto, že římské údaje o mrtvých nepřátelských vojácích byly často velmi nadsazené a podezřelé, obzvláště s tak velkým rozdílem. Na 20 000 kaledonských bojovníků ustoupilo do lesa, kde se se mohli lépe skrýt a uniknout tak pronásledování. Římští průzkumníci pak příštího rána nenalezli po zbývajících kaledonských silách ani památky.

Kritika Tacitova popisu[editovat | editovat zdroj]

Tacitovo prohlášení o jednoznačném vítězství v bitvě bylo některými historiky kritizováno, nicméně popsaný průběh bitvy, kterému někteří věří, se pravděpodobně takto neodehrál. Jeden z autorů kritiky naznačil, že císař Domitian mohl být podvodně informován, že Agricola dobyl významné vítězství.[7] Navzdory těmto tvrzením je třeba poznamenat, že Agricola získal po tomto tažení mnoho vyznamenání a že mu byla nabídnuta pozice guvernéra v jiné části říše, takže se zdá být nepravděpodobné, že by Domitian pochyboval o jeho značných úspěších. Teorie o tom, že by si celé tažení vymyslel a poté se císaři vyhýbal se nezdá být založené na pravdě vzhledem k tomu, že při návratu byl oceněn.

Následky bitvy[editovat | editovat zdroj]

Po této poslední bitvě bylo prohlášeno, že si Agricola konečně podmanil všechny kmeny Británie. Brzy poté, co byla Agricola odvolán do Říma nastoupil na jeho místo Sallustius Lucullus. Je pravděpodobné, že Řím zamýšlel pokračovat v konfliktu, ale vojenské požadavky jinde v říši vyžadovaly stažení vojsk a tím byla příležitost ovládnout všechny zdejší kmeny ztracena.

Tacitovo prohlášení Perdomita Britannia et statim missa ("Velká Británie byla zcela dobyta a neprodleně pořímštěna") naznačuje sjednocení celého ostrova pod římskou vládou po Agricolově úspěšné kampani.

Místo konání bitvy[editovat | editovat zdroj]

Kolem určení místa, kde se bitva měla odehrát se strhla rozsáhlá debata a byla provedena analýza, přičemž většina zkoumaných lokalit se rozprostírovalo od hrabství Perthshire až na sever od řeky Dee, tedy vše na severovýchodě Skotska.[8] Řada autorů se domnívá, že bitva proběhla v oblasti pohoří Grampiany v blízkosti pobřeží Severního moře. Zejména autoři jako je William Roy,[9] Gabriel Surenne,[10] Archibald Watt[11] nebo Michael Hogan[12] tvrdí, že nejpravděpodobnějšími místy bitvy mohou být Kempstone Hill, Megray Hill nebo další lokace vzhledem k poblíž ležícímu římskému táboru Raedykes. Tato místa ve správní oblasti Aberdeenshire mají shodné znaky s historickým popisem Tacita a také archeologické nálezy související s přítomností Římanů naznačují, že zde k bitvě skutečně dojít mohlo. Kromě toho jsou tyto vyvýšeniny terénu v blízkosti Elsick Mounth, starobylé cesty používané Římany a Kaledoňany pro vojenské manévry. [14] Vysočina Bennachie v Aberdeenshire, pás bývalých římských opevnění Gask Ridge nedaleko Perthu nebo hrabství Sutherland jsou další možná místa bitvy.[13][14][15]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Oxford Companion to Scottish History. p.459 - 460. Edited by Michael Lynch, Oxford University Press. ISBN 978-0-19-923482-0.
  2. Duncan B. Campbell, Mons Graupius AD 83, Oxford: Osprey Publishing, 2010
  3. Edwards, Kevin J; Ian Ralston Scotland After the Ice Age Polygon 24 Jan 2003 ISBN 978-0-7486-1736-4 p.204 [1]
  4. A temporary camp at Durno (20m or 32km NW of Aberdeen) covered 144 acres (60ha) and could have held 24000 men. Roger J.A.Wilson "A Guide to the Roman Remains in Britain" 2002 Constable, London
  5. Braund, David Ruling Roman Britain: Kings, Queens, Governors and Emperors from Julius Caesar to Agricola Routledge; 1 edition (5 Sep 1996) ISBN 978-0-415-00804-4 pp.8, 169
  6. Woolliscroft, D. J.; Hoffman, B. Rome's First Frontier; the Flavian Occupation of Northern Scotland Tempus (June 1, 2006)ISBN 978-0752430447 p.217
  7. Now refuted by Duncan B. Campbell, Mons Graupius AD 83, Oxford: Osprey Publishing, 2010.
  8. On the battle's location, see Duncan B. Campbell, "Search for a lost battlefield", Ancient Warfare Vol. 8 issue 1 (2014), pp. 47-51.
  9. William Roy, The Military Antiquities of the Romans in Britain, 1793
  10. Gabriel Jacques Surenne, 1823 Correspondence to Sir Walter Scott
  11. Archibald Watt, Highways and byways around Kincardineshire, Stonehaven Heritage Soc., Scotland
  12. C. Michael Hogan, Elsick Mounth, The Megalithic Portal, ed. A. Burnham. [2]
  13. Duncan B. Campbell, Mons Graupius AD 83, Oxford: Osprey Publishing, 2010.
  14. Wolfson, Stan (2002) "The Boresti; The Creation of a Myth" Tacitus, Thule and Caledonia. Tiscali.co.uk. Retrieved 21 August 2010.
  15. "Mons Graupius Identified" romanscotland.org.uk. Retrieved 21 August 2010.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Mons Graupius na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]