Autoprezentace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Autoprezentace (z řec. autos = sám; z lat. praesens = přítomný) je stylizované (adaptivní) i spontánní (expresivní) objektivizování sebe sama svými činy a výtvory, kulturou osobního projevu a vystupováním, svým dílem a celým životním slohem (stylem), sebeprezentace.[1]

Autoprezentace odkazuje na způsob, kterým se člověk sám pokouší prezentovat ve společnosti za účelem ovlivnění toho, jak o něm ostatní smýšlí a utvořením příznivého dojmu o sobě. Zahrnuje vyjadřování se a chování jednotlivce takovým způsobem, aby vytvořil chtěný dojem na své okolí.[2]

Pojem autoprezentace je úzce spojen s pojmem „impression management“,[2] který odkazuje na vědomý či nevědomý proces, při kterém se člověk pokouší ovlivnit jak ostatní lidé vnímají dané osoby, objekty, události – jedná se o kontrolovanou prezentaci informací, týkajících se různých osob, objektů či událostí. Tento koncept poprvé zmínil Erving Goffman v roce 1959 ve svém díle The Presentation of Self in Everyday Life a následně byl prohlouben v roce 1967.[3]

Autoprezentace klade důraz převážně na chování, stylizované v souladu s pojetím sebe samého, zabývá se pojetím „já“ v souvislosti s danou osobou a fenomenologicky vyjadřuje sebepoznání a jeho projevy v chování subjektu.[2]

B. Wojciszek (1986) uvádí ve svém díle Struktura „já“ ,že autoprezentace je teoretický pojem, denotující určité objektivně existující psychologické struktury v mysli subjektu nezávisle na tom, zda si je subjekt těchto struktur vědom či nikoli, což znamená, že autoprezentace může být i nevědomá. [4]

Podle B. Wojciszka je autoprezentace reprezentací vlastní osoby v sebepoznání (sebepojetí) i v jednání. Současně uvádí, že je jednou z nejčastěji aktivizovaných mentálních struktur. Její kognitivní a behaviorální složky mají jednotnou bázi v informačních strukturách jako mechanismech regulace vztahů jedince ke skutečnosti a tvoří tak jednotu poznání a jeho instrumentálního použití a rysy osobnosti se liší stupněm, v jakém jsou „nasyceny“, tj. sebestylizací. [5]

Cíle autoprezentace[editovat | editovat zdroj]

Subjekty prostřednictvím autoprezentace cíleně představují svému okolí jisté obrazy svého chování, z čeho mají následně užitek. Nejčastějším cílem je vyvolání pocitu oblíbenosti a kompetence od svého publika. Ve všeobecnosti lze rozlišit dva hlavní cíle:[2]

Mezilidské cíle[editovat | editovat zdroj]

Cíleným výsledkem autoprezentace je v tomto případě přimět své okolí k jistému chováni vzhledem k osobě subjektu. Muže jít o nabytí respektu, moci, popularity, obdivu a jiných subjektem vyžadovaných sociálních benefitů.

Sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Důležitým cílem je zachování své vlastní podstaty. Subjekt tedy pozměňuje své chování tak, aby bylo v souladu s tím, jak vnímá a chce být vnímán sám sebou, přičemž jeho prioritním cílem v tomto případě není vyvolání stejného dojmu u svého okolí.

Způsoby autoprezentace[editovat | editovat zdroj]

Rozlišujeme 3 základní způsoby autoprezentace:[6]

Verbální[editovat | editovat zdroj]

Subjekt realizuje prezentaci sebe samého prostřednictvím verbální komunikace, tedy jazyka a řeči.

Neverbální[editovat | editovat zdroj]

Jde o autoprezentaci, založenou na neverbální komunikaci, tedy prostřednictvím fyzického vzhledu, gestiky, nebo mimiky.

Pomocí rekvizit[editovat | editovat zdroj]

Jde o snahu o vyvolání jistého dojmu u svého publika na základě významu vztahů mezi subjektem a danou rekvizitou. S tímto způsobem autoprezentace souvisí například výběr sociálních skupin, ve kterých se subjekt angažuje a pod.

Negativa a nevýhody autoprezentace[editovat | editovat zdroj]

Autoprezentaci lze označit za úspěšnou, jestliže publikum neiniciuje zpochybňování cíle subjektu. Nejčastějšími příčinami neuspokojení cíle autoprezentace , jsou skutečnosti, kdy způsoby prezentování sebe samého nejsou v souladu s vnímáním subjektu daným publikem. Tedy čím více má publikum informací o danému subjektu, tím menší prostor je ponechán pro vytváření vlastní identity.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. autoprezentace - ABZ.cz: slovník cizích slov [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d Self-Presentation (SOCIAL PSYCHOLOGY) - IResearchNet. psychology.iresearchnet.com [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. PREVES, Sharon; STEPHENSON, Denise. The Classroom as Stage. Teaching Sociology. 2009-07, roč. 37, čís. 3, s. 245–256. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. ISSN 0092-055X. DOI:10.1177/0092055x0903700303. 
  4. JAWORSKA, Anna. „Album Orbis" [III] Cypriana Norwida - struktura opowieści - struktura dziejów. Przestrzenie Teorii. 2008-06-15, čís. 9, s. 107. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. ISSN 2450-5765. DOI:10.14746/pt.2008.9.9. 
  5. Autoprezentace – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  6. SULS, Jerry. Psychological Perspectives on the Self, Volume 4. dx.doi.org. 2014-02-25. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. DOI:10.4324/9781315806976. 
  7. LEARY, Mark R.; TCHIVIDIJIAN, Lydia R.; KRAXBERGER, Brook E. Self-presentation can be hazardous to your health: Impression management and health risk.. Health Psychology. 1994, roč. 13, čís. 6, s. 461–470. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. ISSN 0278-6133. DOI:10.1037//0278-6133.13.6.461. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jones, E. E., Pittman, T. S. (1982). Toward a general theory of strategic self-presentation. In J. Suls (Ed.), Psychological perspectives on the self (Vol. 1, pp. 231-260). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
  • Leary, M. R. (1996). Self-presentation: Impression management and interpersonal behavior. Boulder, CO: Westview Press.
  • Leary, M. R., Tchividjian, L. R., & Kraxberger, B. E. (1994). Self-presentation can be hazardous to your health: Impression management and health risk. Health Psychology, 13, 461-470.
  • Schlenker, B. R. (1980). Impression management: The self-concept, social identity, and interpersonal relations. Monterey, CA: Brooks/Cole.
  • Wojciszek, B.: Struktura „ja“