Anemoskop

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Větrná korouhev – jednoduchý anemoskop

Anemoskop je mechanické zařízení k orientačnímu určování směru větru[1], případně i síly (rychlosti) větru.[2] Je typem anemometru (větroměru), ale svým jednoduchým provedením není měřicí přístroj, ale přesný ukazatel směru větru. Za anemoskop je možné považovat větrnou korouhev a větrný rukáv.

Historické souvislosti a dobové významy anemoskopu[editovat | editovat zdroj]

Anemoskop (anemoscop, anemoscopium) vynalezl italský astronom a matematik Egnatio Danti (1536–1586)[3] kolem roku 1570. Následně zkonstruoval několik anemoskopů.[4] Model anemoskopu již kolem roku 1500 nakreslil italský umělec Leonardo da Vinci (1452–1519). Jeho nákres ukazuje rám, který drží směrovku otáčející se na čepu. Za vynálezce anemoskopu je rovněž považován anglický fyzik Robert Hooke (kolem roku 1667).[5]

Historicky patří anemoskop mezi první meteorologické přístroje a také k prvním pomůckám k předpovídání počasí.[6] V českých zemích byl k určování směru větru poprvé použit z iniciativy českého šlechtice Petra Voka z Rožmberka v Bechyni v roce 1585.[7] Důmyslnější přístroje měly technicky vyřešen převod údajů od korouhve až do místnosti pro snazší pozorování směru větru. Později společně se znalostmi atmosférického tlaku byl používán pro předpověď počasí na následující den. Český výraz pro anemoskop uváděný v literatuře v druhé polovině 19. století byl větrojev.[1] Anemoskop našel uplatnění jako ozdobný předmět v provedení větrné korouhvičky ukazující směr větru na věžích, střechách či meteorologických sloupech). Dále zejména v meteorologii se používal jako přesný ukazatel pro pozorování větru (např. v podobě Wildovy větrné korouhve, též Wildova anemometru) a později i v letectví na letištních plochách v provedení větrného rukávu, který indikuje směr větru a orientačně také jeho rychlost.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ottův slovník naučný - illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Svazek 2. Praha: J. Otto, 1889. 28 svazků (1141 s.). Dostupné online. S. 310. 
  2. SOBÍŠEK, Bořivoj. Meteorologický slovník výkladový & terminologický. 1. vyd. Praha: Academia, Ministerstvo životního prostředí České republiky, 1993. 594 s. ISBN 80-85368-45-5. S. 28. 
  3. Česká meteorologická společnost [online]: Elektronický meteorologický slovník výkladový a terminologický (eMS) [online]. [cit. 2021-05-05]. Dostupné online. 
  4. HOCKEY, Thomas A.; TRIMBLE, Virginia; WILLIAMS, Thomas R., aj. Biographical Encyclopedia of Astronomers. 1. vyd. New York: Springer, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-3873-1022-0. S. 276–277. 
  5. SCHNEIDER, Rudolf. Meteorologické přístroje a pozorovací methody. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951. 74 s. VS 43. S. 50. Učební texty vysokých škol - Karlova univerzita v Praze. 
  6. TYDLITÁT, René; TREJBAL, Jan. Povětrnostní sloupy: Průvodce po objektech drobné architektury s meteorologickými přístroji. 1. vyd. Praha: Český hydrometeorologický ústav, 2019. 276 s. ISBN 978-80-87577-97-4. S. 236. 
  7. KRŠKA, Karel; ŠAMAJ, Ferdinand. Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2001. 568 s. ISBN 80-7184-951-0. S. 44.