Aži Dáhaka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zóhak připoutaný k hoře Damávand, miniatura z Baysonqorova Šáhnáme z roku 1430

Aži Dáhaka je záporná postava z perské mytologie. Přestože je v Avestě popisován jako tříhlavý a šestioký drak chová se jako člověk a v pozdějším Šáhnáme, kde je znám jako Zóhak, jeho dračí rysy téměř mizí. Jeho protivníkem je Thraétona, v Šáhnáme zvaný Ferídún.

Avestánské aži znamená „had“, zatímco dáhaka souvisí s védským dása, což je označení zvláštní skupiny démonických bytostí. Ve védské tradici odpovídá Aži Dáhaka drakovi zabitému Tritou Áptjou, protějškem Thraétony, zvanému Višvarúpa „mající všechny podoby“ či Triširas „trojhlavý“. To jej spojuje s dračími protivníky hromovládců jako je Vrtra bojující s Indrou, Jörmungandr s Thórem nebo Zeus s Týfónem. Dalším příbuzným monstrem je tříhlavý Géryonés z řecké mytologie jehož porazil Héraklés a získal tak jeho krásná stáda. Motiv hrdiny odvádějící stáda svého dračí protivníka se objevuje i u Višvarúpy a Vrtry, ale u Aži Dáhaky chybí. Podle Calverta Watkinse však tento drak stejným způsobem po své porážce přichází o své manželky – použité sloveso az bylo použiváno jak pro ukořistění jak stád tak žen.[1][2][3]

Avesta[editovat | editovat zdroj]

Podle avestského jaštu 9 je Aži Dáhaka:

„...třihubý, trojhlavý, šestioký, s tisíci smysly, nejmocnější, krutý Drudž, démon, zhouba světa, nejsilnější Drudž, jehož Angra Mainju stvořil, aby kazil viditelný svět, aby zničil svět Svatého řádu.“[4]

V jaštu 5 Aži Dáhaka obětuje Ardví Súrá Anáhitě aby mu pomohla získat chvarenu, která opustila hříšného krále Jimu, jehož dvě dcery Sahnavak a Arenavak se za Dáhaku provdaly. Aži Dáhakovi a jeho bratru Spitjurovi se však postaví Átar „Oheň“ poslaný Ahura Mazdou, porazí je, ochrání chvarenu a odnese ji do jezera Vourukaša. Nakonec je Aži Dáhaka poražen Thraétaonem a držen v zajetí až do Frašokereti - konce světa kdy jej na útěku zabije Keresáspa.[4]

Mezi další aží, draky či hady, objevující se v Avestě patří žlutozelený a rohatý Aži Srvara krmící se lidmi a koňmi, Gandaréva se zlatými patami ohrožující jezero Vourukaša a mladý Snávidka, který chce poté co dospěje zapřáhnout všechny dobré i zlé duchy.[4]

Šáhnáme[editovat | editovat zdroj]

Podle Šáhnáme byl Zóhak synem váženého a čestného muže z Arábie, odvážným a nevinným hrdinou trávícím většinu čase v sedle. Přisouzení arabského původu Zóhakovi může souviset s nenávistí k arabským dobyvatelům Íránu. O něco starší Bundahišn na místo toho spojuje Zóhaka s Mezopotámií. Démon přestrojený za cizince na něm však svou výmluvností vylákal slib oddanosti a vyžádal si ně nam zabití jeho otce, což nakonec Zohák neochotně učinil. Dohoda s démonem vede k hrdinově proměně – na ramenou mu vyrostou dva černí hadi, které musí krmit lidskými mozky a kterých se nejde zbavit. Poté je nalazen muži Džamšída (avestského Jimu), který v důsledku svých hříchů ztratil svou královskou moc, prohlášen králem a za manželky jsou mu dány Džamšídovy dcery Šahrnáz a Arnavaz (avestská Sahnavak a Arenavak). Zóhakova krutá vláda trvala tisíc let a každý den byli obětováni jeho hadům mladí muži. Proti králi tak povstane několik velmožů v čele s kovářem Kávem. Samotnému Zóhakovi se zdál sen o potomku královského rodu který jej přemůže, tím je Ferídún (avestský Thraetóna). Po své porážce je připoután k hoře Damávand kde hadi pojídají zaživa jeho mozek. Po svém propuštění spálí třetinu světa – to připomíná severský motiv připoutaného Fenriho a Lokiho, kteří při Ragnaröku.[4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 68-71, 145. 
  2. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 260. 
  3. WATKINS, Calvert. How to Kill a Dragon. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. ISBN 978-0195144130. S. 465. 
  4. a b c d CURTISOVÁ, Vesta Sarkosh. Perské mýty. Praha: Levné knihy, 2006. ISBN 80-7309-415-0. S. 23-26, 32-36. 
  5. DYNDA, Jiří. Svjatogor: Smrt a iniciace staroruského bohatýra. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2006. ISBN 80-7106-177-8. S. 206. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]