Sciliar

Sciliar
Vrchol	2 563 m
Prominence	210 m
Poloha
Stát	Itálie
Souřadnice	46°30′54″ s. š., 11°34′32″ v. d.
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sciliar (německy Schlern, ladinsky Sciliër) je hora o nadmořské výšce 2563 m n. m. nalézající se v jihotyrolských Dolomitech v Itálii. I přes poměrně nízkou nadmořskou výšku je díky svému charakteristickému tvaru západní pilíř Sciliaru považován za dominantu Jižního Tyrolska.

Hora nese jméno okolní horské skupiny Sciliar. Samotný Sciliar se rozkládá na náhorní plošině, o jejímž dávném pasteveckém využití svědčí prehistorické nálezy, a nabízí výhled na Alpe di Siusi, největší vysokohorskou pastvinu v Evropě, a na nízké horské terasy kolem obcí Castelrotto a Völs am Schlern. Od roku 1974 byl Sciliar a některé přilehlé oblasti chráněn jako přírodní park, který byl od roku 2003 rozšířen na Přírodní park Schlern-Rosengarten.

V jihotyrolských legendách je Sciliar považován za domov čarodějnic. Regionální časopis Der Schlern, který vychází od roku 1920, nese jméno hory a jako znak používá její grafickou siluetu.

Poloha

Burgstall (2515 m) tvoří severní okraj pohoří Sciliar, jeho nejvyšším vrcholem je Petz (2563 m), který se tyčí nad Gabels Mull (2390 m) a Jungschlern (2280 m). Za Petzem se zvedá Mahlknechtstein (2550 m), nápadný malý útvar. Před ní se tyčí dvě věže Santnerspitze (2413 m) a Euringerspitze (2394 m). Tyto vrcholy, známé také pod jednoduchými názvy Santner a Euringer, byly dříve známé jako Schlernzacken, Paarlspitzen nebo Badlspitzen. Santner se také nazýval Tuiflspitz, v ladinštině Piza dl Malang.

Horské chaty

Na Sciliaru otevřela bolzanská sekce Německého a rakouského alpského klubu 22. srpna 1885 útulnu, která byla v roce 1903 spojena s přilehlým hostincem a vznikl tak Schlernhaus, který dnes vlastní bolzanská sekce Italského alpského klubu. V roce 1969 postavila Bolzanská sekce Jihotyrolského alpského klubu horskou chatu Schlernbödelehütte.

Etymologie

Název hory, doložený v 16. století jako Schlernkhofl nebo auf dem Schalern, je jistě předgermánského a předřímského původu.

Jeden z výkladů odvozuje jeho původ od etymu *sala, který znamená "potok, příkop, kanál". Při středověké germanizaci jména se základní tvar spojil s příponou -en, jejíž e v bavorštině brzy vypadlo, takže vznikla výslovnost Salérn (Oswald von Wolkenstein psal Saleren). Kvůli zachování předgermánského přízvuku se první slabika nakonec scvrkla na Sl-, což vedlo k výslovnosti Schl- palatalizací. Původně se název pravděpodobně vztahoval na Schlerngraben a Schlernbach; podle nich se pohoří mohlo nazývat nejprve Schlernkofel (viz pravopis ze 16. století) a poté Schlern.

Jiná teorie předpokládá souvislost s indogermánským kořenem *skel, který znamená "řezat". Podle toho se název Schlern vztahuje k charakteristickým skalním stěnám horského masivu, které se zdají být vertikálně odříznuté.

Geologie

Masiv Schlernu je tvořen převážně sedimentárními horninami středního triasu. Ložiskové dolomity formace Rosengarten a formace Rosszähne se z velké části vytvořily na přibližně 30stupňových svazích karbonátové platformy, v oblasti centrální platformy také jako plošně uložené sedimenty. Mezi rosengartenským souvrstvím a souvrstvím Rosszähne se nacházejí vulkanické horniny, které vznikly v ladiniku. Tyto útvary jsou překryty útvarem Schlernské formace, který je tvořen mimo jiné dolomitovými a vápencovými vrstvami. Nejvyšší části Schlernské plošiny jsou budovány dolomitickými horninami svrchního triasu.

První výstupy

1880 Santnerspitze (východní strana, obtížnost III.) - Johann Santner sám
1884 Euringerspitze (jižní stěna, stupeň III) - Gustav Euringer a G. Battista Bernhard
1908 Jungschlern (severní stěna, III.) - Paul Mayr a Ernst Hofer
1912 Burgstall (traverz východní stěny, III.) - Max Reinstaller, Heindl Tomasi
1912 Mull (severovýchodní strana, II.) - Paul Mayr, Hermann Kofler, Hans Kiene a Pius Wachtler
1929 Schlernkind (IV.) - Fidel Bernard, Hans Leitgeb, Georg Harm, Edi Hermann a Luis Gasser

Galerie

Vrcholový kříž na Petzu
Sciliar s Petzem (vlevo) a Burgstallem (uprostřed), stejně jako Santner a Euringerspitze při pohledu z Alpe di Siusi.
Na náhorní plošině Sciliar
Schlern, pohled z Kastelruthu

panorama z vrcholu Petz

Literatura

Conradin A. Burga (Hrsg.): Habitat Schlern, Sciliar. Naturmuseum Südtirol, Bozen 2008.
Peter Haupt: Bronzezeitlicher Brandopferplatz und römisches Heiligtum: neue archäologische Untersuchungen auf dem Schlern. In: Der Schlern 83, 2009, S. 4–21.
Peter Haupt: Bronzezeitliche Erdöfen auf dem Schlern: ein neues Interpretationsmodell zum Brandopferplatz auf dem Burgstall. In: Der Schlern 84, 2010, S. 4–15.
Hanspaul Menara: Der Schlern: Wahrzeichen Südtirols. Athesia, Bozen 1985, ISBN 88-7014-386-4.
Günther Regensberger (Hrsg.): Bekenntnis zum Schlern: Festschrift für Hubert Mumelter. Athesia, Bozen 1971 (u. a. mit Beiträgen von Hans Fink, Peter Ortner, Paul Stacul).
Raimund von Klebelsberg: Der Schlern als geologisches Musterstück. In: Der Schlern 7, 1920, S. 225–230
Luis Vonmetz: Berg der Berge. Das Wahrzeichen Südtirols. In: Berge erleben – Magazin des Alpenvereins Südtirol, 03/15, S. 69
Hannes Obermair: Umbrüche, Übergänge, Chancen: Landesgeschichtliche Zeitschriften im Raum Tirol-Südtirol-Trentino und in Italien. In: Thomas Küster (Hrsg.): Medien des begrenzten Raumes. Landes- und regionalgeschichtliche Zeitschriften im 19. und 20. Jahrhundert (Forschungen zur Regionalgeschichte. Band 73). Schöningh, Paderborn [u. a.] 2013, S. 265–281, Bezug: S. 273–275.
Egon Kühebacher: Die Ortsnamen Südtirols und ihre Geschichte. Bd. 3. Athesia, Bozen 2000, ISBN 88-82660184, S. 265.
Johannes Ortner: Windschere und schneidiger Schlern. In: Berge erleben – Das Magazin des Alpenvereins Südtirol. Nr. 3, 2017, S. 68–69.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Schlern na německé Wikipedii.