Přeskočit na obsah

Lo 70 KL 40

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lo70K L40 - Zástavba historické radiostanice ve vozidle Š-1203 pro Polní Den 2018

Souprava vysilače a přijimače (radiostanice) typ Lo 70 KL 40 je původní konstrukcí firmy C. Lorenz A.G. z roku 1940. Vyráběna byla po dobu Druhé světové války pod názvem "Marine-Gustav" primárně s určením pro německé válečné námořnictvo (Kriegsmarine). Coby pozemní stanici pro spojení s leteckým kompletem FuG-10 ji však využívalo i německé letectvo (Luftwaffe, RLM). S leteckou soupravou FuG-10 (též konstrukce fy. Lorenz) má Lo 70 KL 40 i mnoho společného, a to jak konstrukčním provedením a součástkovou základnou, tak i celkovou koncepcí celého zařízení.

Výroba této radiostanice byla během válečného konfliktu delimitována do množství různých výrobních závodů, kdy dominantním výrobcem se stala pardubická radiotechnická továrna Telegrafia. Zde plynule pokračovala výroba této radiostanice i po válce, tentokrát již pod novým názvem "Jalta", a to až do padesátých let století dvacátého. V Československé (lidové) armádě byly tyto radiostanice provozovány ještě v šedesátých letech dvacátého století.

Poté, co byly tyto radiostanice vyřazovány ze služby, byly větším dílem sešrotovány. Část se jich však dostala prostřednictvím Svazarmu mezi československé radioamatéry a později, v průběhu let devadesátých, skončily buď jako komplety, nebo častěji jako jednotlivé díly, ve sbírkách militárií po celém světě. Po roce 2000 už jsou kompletní, či dokonce i provozuschopné radiostanice tohoto typu skutečnou sběratelskou vzácností.

Zdejší popis radiostanice Lo 70 KL 40 se odvíjí od restaurovaného provozuschopného přístroje, používaného na vojenském letišti Kbely.

Použití

Přístroj Jalta typu Lo 70 KL 40 (dle dřívějšího označení "Marine - Gustav") slouží k bezdrátovému spojení na větší vzdálenosti na krátkých a dlouhých vlnách.

Mechanická stavba

Přístroj má těchto 5 hlavních dílů:

  • a) Rozvaděč
  • b) Vysilač
  • c) Přijimač
  • d) Antenní část
  • e) Napájecí část (usměrňovač nebo měnič)

Rozvaděč, vysilač a přijimač představují samostatné díly, které jsou zasunuty do společné kovové skříně, připevněny každý dvěma zajišťovacími šrouby a elektricky propojeny pomocí dotekových nožů. V levé části skříně je vespod umístěn rozvaděč, nad ním vpravo vysilač a vlevo přijimač. V pravé části skříně je antenní část. Skříň se zasunutými přístroji je odpružena gumovými tlumiči.

Napájecí část, usměrňovač či měnič, je připojena dvěma kabely k výše zmiňované přístrojové skříni a může stát či být zavěšena.

Antenní část může být umístěna jako samostatný díl. Může též být čtyřmi šrouby upevněna k přístrojové skříni coby její pravá část. Připojení antenní části obstarávají 2 kabely.

Rozsahy

Přístroj je možno použít k příjmu a vysílání v pásmu dlouhých vln 300 - 600 KHz a v pásmu krátkovlnném 1500 - 7500 KHz. Celé pásmo je rozděleno do čtyř podrozsahů, a to pro příjem i vysílání:

  • 1. 300 - 600 KHz, značení červené,
  • 2. 1,5 - 2,5 MHz, značení modré,
  • 3. 2,5 - 4,3 MHz, značení modré,
  • 4. 4,3 - 7,5 MHz, značení modré.

Přesnost nastaveného kmitočtu při okolní teplotě v mezích -15 až +40°C je lepší než ± 0,2%.

Druhy provozu

  • A 1 - telegrafie nemodulovaná,
  • A 2 - telegrafie modulovaná,
  • A 3 - telefonie,
  • A 4 - rychlotelegrafie, přenos dálnopisný systémem Hell či obrazový systémem Telefoto (Faksimile).

Výkon

Nominální výkon vysilače v anteně je 70 W v pásmu krátkovlnném a 40 W v pásmu dlouhovlnném. Pro provoz telegrafní (A 1, A 2) je možno výkon stupňovitě snížit na cca 10 - 0,1 - 0,001 % výkonu jmenovitého.

Odkaz na Wikiknihu

Podrobnosti a historie popisovaného exempláře je umístěna na Wikiknize:

Schemata

Obrazová galerie

Odkazy