Přeskočit na obsah

Pedagogika volného času

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pedagogika volného času je disciplina pedagogiky, zaměřená na výchovné a vzdělávací prostředky, napomáhající autonomnímu a smysluplnému využívání volného času dětí, dospívajících i dospělých. V mnoha zemích jde zároveň o studijní obor.[1]

Historie

Od poloviny 60. let vzrůstalo poznání, že významnou oblastí života a výchovy dětí, mládeže i dospělých se stává volný čas. Po letech poválečné obnovy vznikaly celospolečensky podmínky pro jeho rozšiřování a doceňování. Postupně byl zaveden pětidenní pracovní i školní týden a na základě účasti rostoucího počtu dětí a mládeže se rozvíjely jak jejích spontánní, tak také organizované aktivity.[2]

Počátkem 90. let se obě dosavadní koncepce (výchova mimo vyučování a počínající pedagogika volného času) i jejich terminologie uplatňovaly souběžně. Postupně se však prosazoval přístup vycházející z koncepce volného času. Nacházel uplatnění na seminářích a konferencích pracovníků této oblasti, v učebnicích a publikacích oboru i v dokumentech státních orgánů o koncepci státní politiky pro oblast dětí a mládeže, které jsou přijímány od 90. let po současnost.[2]

Koncepce a principy

Pedagogika volného času analyzuje dosavadní vývoj, současné možnosti i perspektivy ve třech hlavních směrech. Vnáší do nich nové podněty a iniciativy a harmonizuje je s dosavadní zkušeností nebo překonává nežádoucí tradice.

  • Výchova ve volném čase jako v časovém prostoru zahrnuje veškeré působení v čase, který neslouží realizaci základních biologických potřeb ani školních nebo pracovních povinností.[2]
  • Výchova prostřednictvím volnočasových aktivit směřuje k rozvoji a utváření individuálních rysů dítěte a mladého člověka a pomáhá ho připravovat na život a působení mezi vrstevníky i dospělými.[2]
  • Výchovu k volnému času lze pokládat za klíč pro otevírání nových možností aktivit a rozvoje člověka, za motor, který dává potřebný směr, smysl a dynamiku, a úsilí pedagogické zhodnocování.[2]

Pedagogika volného času je výchova a vzdělávání neformální. Za hlavní principy současné pedagogiky volného času se považuje Opaschowski.[1] Horst Opachowski vytvořil komplexní systém volnočasových potřeb, kterých je celkem 8[1]:

  1. Edukace – vzdělávání, poznávání, učení, rozvoj osobnosti, aktivizace
  2. Enkulturace – kreativní rozvoj, fantazie, kulturní svět, řešení problémů, aktivita subjektu
  3. Komunikace – sdílení, sociální kontakt, vztahy, láska, společné prožívání volného času s rodinou a přáteli
  4. Participace – účast, angažovanost, iniciativa
  5. Kompenzace – vyvážení jednostrannosti, doplnění nedostatků, rozptýlení a potěšení, požitek z činnosti
  6. Rekreace – zotavení, odpočinek, uvolnění, odreagování
  7. Kontemplace – klid, meditace, sebereflexe, čas pro sebe, hledání vlastní Identity
  8. Integrace – společnost, tvoření skupin, bezpečí, sounáležitost, hry

Přístupy v pedagogice volného času

  • Animace – výchovná metoda založená na nedirektivních a akčních metodách povzbuzování mladých lidí k hledání vlastní cesty životem a schopnosti realizovat svou svobodu a autonomii. Výchovná animace znamená vytvořit mladým lidem nabídku konstruktivních činností – důraz je kladen na otevřenost výchovné situace, na dobrovolnost, možnosti volby, prostor pro iniciativu a na vytváření rezistence vůči negativním sociálním vlivům. Nejčastěji jde o komunitní práce.[3]
  • Výchova zážitkem – výchovné postupy založené na prožitku, zkušenosti. Metody mají různé názvy: výchova zážitkem, výchova v přírodě, expedice apod. Opírají se o intenzivní prožitky a zkušenosti získávané aktivní účastí v programu zahrnujícím obvykle fyzicky náročné činnosti spojené s určitou mírou (kontrolovaného) rizika ve vnějším, přírodním a městském prostředí. Dané metody jsou zaměřeny na rozvoj sebepojetí, sociálních vztahů a vztahů k životnímu prostředí.[3]
  • Sociální asistence, terénní práce (streetwork) – forma práci s mládeží, která probíhá ve volném čase, ale vztahuje se k sociální pedagogice, případně k sociální práci. Pedagogický pracovník, označovaný jako sociální asistent, terénní pracovník nebo streetworker, vyhledává mladé lidi v prostředích, která jsou pro ně přirozená a snaží se jim nabízet pozitivní možnosti využití volného času, například v nízkoprahových zařízeních.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c PRŮCHA, J. - WALTEROVÁ, E. - MAREŠ, J. : Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2009. 395 p. ISBN 978-80-7367-647-6.
  2. ↑ a b c d e HOFBAUER, B. Vývoj, současný stav a výhled pedagogiky volného času v České republice. Pedagogická orientace 2, 2005
  3. ↑ a b c PÁVKOVÁ, J - HÁJEK, B. - HOFBAUER, B. - HRDLIČKOVÁ, V. - PAVLÍKOVÁ, A. Pedagogika volného času. Teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. Praha: Portál, 1999. 436 p. ISBN 80-7178-295-5.

Literatura

  • FALTÝSKOVÁ, J., HŘEBÍČEK, L., SPOUSTA, V. Kapitoly z pedagogiky volného času. Brno: MU, 1998.
  • HÁJEK, B., HOFBAUER, B., PÁVKOVÁ, J.. Pedagogické ovlivňování volného času. Praha: Portál, 2008.
  • KAPLÁNEK, M. (ed.) Čas volnosti, čas výchovy. Pedagogické úvahy o volném čase. Praha: Portál, 2012.
  • KNOTOVÁ, D. Pedagogické dimenze volného času. Brno: Paido, 2011.
  • SMÉKAL, V., VÁŽANSKÝ, M. Základy pedagogiky volného času. Brno: Paido, 1995.
  • VÁŽANSKÝ, M. Volný čas a pedagogika zážitku. Brno: MU, 1992.
  • VYHNÁLKOVÁ, Pavla. Základy pedagogiky volného času. 1. vydání. Olomouc, 2013, s. 12. ISBN 978-80-86768-73-1
  • TŮMA, J. Pedagogika volného času. Praha: VŠTVS PALESTRA, 2018. ISBN 978-80-87723-43-2.

Související články

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pedagogika_volného_času&oldid=19572848“