Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež

Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež (dále také jen NZDM) je jednou z forem nízkoprahového zařízení a patří mezi sociální služby dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tato služba se zaměřuje především na neorganizovanou mládež na velkých sídlištích, v rizikových oblastech či naopak na místech, kde je málo organizovaných aktivit pro tuto skupinu. Tato služba je snadno dostupná, bezplatná a především anonymní (pracovníci klubů nepotřebují znát jména a údaje klienta). Tato služba funguje především jako prevence rizikových činností.

Definice

Aktuální definice nízkoprahových zařízení pro děti a mládež zní takto: „Nízkoprahové kluby, odborně nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, jsou určeny dětem a mládeži, které tráví svůj volný čas touláním na ulici, v partě či jinak neorganizovaně. Navštěvovat jej mohou všichni - od jedničkářů z gymnázia přes skejťáky, vyznavače alternativního způsobu života až po "průšviháře" ze zvláštní školy. Jsou v podstatě volnočasovou alternativou k různým zájmovým útvarům kroužkům a jiným organizovaným aktivitám, navíc ale poskytují poradenství a sociální servis“.

Poslání

Každé sociální zařízení, tedy i nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, musí mít dle standardů kvality sociálních služeb, písemně stanoveno poslání, cíle a cílovou skupinu. Poslání v sobě zahrnuje zdůvodnění a vysvětlení existence zařízení. Standardy kvality sociálních služeb vymezují poslání NZDM následně: „Posláním NZDM je doprovázet rizikové, neorganizované děti a mládež v obtížných životních situacích a dále přispívat ke zlepšení kvality jejich života.“ V pojmosloví NZDM je poslání NZDM formulováno ještě konkrétněji, přičemž jde „o sociální začlenění a pozitivní změnu v životním způsobu dětí a mládeže“. Děti a mládež jsou charakterizovány tím, že se „ocitly nebo mohou ocitnout v nepříznivé sociální situaci“ a úkolem NZDM je „poskytovat informace, odbornou pomoc a podporu a tím předcházet jejich sociálnímu vyloučení.“

Cíle

Rozhodujícím záměrem nízkoprahových zařízení pro děti a mládež je zlepšit životní situaci dětí a mladých lidí. Představy o tom, jak by se měla jejich životní situace zlepšit, je mnohdy ze strany klientů nepřijatelná. Máme tendenci vychovávat a učit je, aby konflikty neřešili fyzickým útokem, aby nepoužívali vulgarismy, nepotlačovali svoje emoce, strach, lítost a přitom si neuvědomujeme, že odborníky na život ve svém prostředí jsou právě oni a takovéto chování je v jejich skupině, popř. v širší komunitě, normou. Vždyť právě to, co bychom na jejich chování chtěli změnit, jim pomáhá a umožňuje, že jsou ve svém prostředí akceptovaní a nezraňovaní. Naše představy jsou jedna věc a jejich realita věc druhá. Důležité je dát klientovi šanci poznat alternativní možnosti využívání volného času; primárním cílem není řešit a odstraňovat problémy, které klienti způsobují, ale pomáhat jim řešit problémy, které mají.

Cílová skupina

Cílovou skupinou jsou děti a mládež, v určitých věkových skupinách, do klubu smí v podstatě kdokoliv bez rozdílů sociálních, etnických, duchovních. Vžil se pojem „neorganizovaná mládež“. Neorganizovaná proto, že se nemohou nebo nechtějí z různých důvodů zapojit do běžných mimoškolních aktivit, nebo žijí rizikovým způsobem. Cílová skupina nízkoprahových klubů jsou mladí lidé, kteří zažívají nepříznivé sociální situace, konfliktní společenské situace, obtížné životní události, omezující životní podmínky. Klienti klubů jsou ve věkových skupinách od 6 do 12, od 13 do 18 a od 19 do 26 let.

Metodika

Metodika NZDM je soubor činností a způsobů práce s klienty, od jejich vyhledávání, až po dlouhodobou spolupráci. Tyto soubory jsou definovány v zákoně o sociálních službách a v předpisech, které tento zákon provádějí.

Streetwork

Streetwork je dle zákona o sociálních službách jinou sociální službou, ale k nízkoprahovým klubům a centrům je připojen vzájemnou spolupráci.

Streetwork je s prací a fungováním nízkoprahových klubů úzce spjat. Definujeme-li streetwork, hovoříme „o vyhledávací, doprovodné a mobilní sociální práci s nízkoprahovou nabídkou sociální pomoci zaměřenou na rizikové jednotlivce a neformální skupiny, které kontaktuje v době a v místech, kdy a kde se obvykle zdržují, spontánně scházejí a tráví svůj volný čas, tj. na ulicích, resp. v restauracích, rockových klubech, hernách, parcích“ .

Dále se streetwork zaobírá monitoringem.Jde o mapování terénu, a poznávání lokality. Zjišťují se charakteristiky terénu týkající se sociální sítě návazných odborných institucí, možnosti trávení volného času i konkrétní specifika terénu, jako jsou např. pasáže, podchody, parky, hřiště, herny, nádraží apod.

Terénní pracovník pravidelným procházením terénu zjišťuje potřebné informace zejména pozorováním.

Sociální prevence

V nízkoprahových klubech se využívají všechny tři typy prevence, tedy primární, sekundární a terciární.

U primární sociální prevence jde o to působit na návštěvníky klubu a nabízet jim služby a nerizikové trávení volného času. Tím se předchází právě vzniku rizikového chování a rizikového trávení volného času. Definice primární prevence zní: „primární prevence rizikového chování je soubor jakýchkoli zdravotních, sociálních, výchovných či jiných intervencí a opatření směřujících k předcházení výskytu rizikového chování, zamezujících jeho další progresi, zmírňujících již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhajících řešit jeho důsledky.“

U sekundární sociální prevence jde o to mapovat terén a nacházet klienty, u kterých už problém nastal, preventivně na ně působit a tak předcházet problémům z možného pokračování rizikového chování, nebo alespoň minimalizovat jeho dopady, jak na klienta samotného, tak i na jeho okolí. Sekundární prevence se definuje takto: „je to předcházení vzniku, rozvoji a přetrvání patologického chování u osob, kde už patologické či rizikové chování je. Obvykle je používána jako souborný název pro včasnou intervenci, nabídku alternativy či poradenství popřípadě léčení.“

Terciální sociální prevence dle definice Ministerstva práce a sociálních věcí minimalizuje důsledky rizikového a patologického chování. Na základě svých zkušeností z NZDM se domnívám, že terciární prevence se vyskytuje v menší míře než dvě předchozí. Většina lidí je mladých, a navrátit je zpět je menší problém než u lidí, kteří už 25 let například berou drogy.

Sociální poradenství

Tak jako každá sociální služba dle zákona o sociálních službách, musí i NZDM, mít ve své nabídce alespoň základní poradenskou činnost.

V klubech se provádí většinou rozhovory s klienty. V této službě jde o základní informační servis pro klienty, informace z oblasti sociální a zdravotní či právní, ale i o využití volného času atp.

Sociální poradenství je definováno takto: „poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení jejich situace. Základní sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Odborné sociální poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. A tato služba se poskytuje bezúplatně.“

Volnočasové aktivity

Jsou základní aktivitou klubů. Tyto aktivity je možné řadit do hierarchie podle zapojení klienta do příprav a průběhu aktivity. Tato hierarchie má 3 základní stupně.

Nejzákladnější volnočasovou aktivitou je samotný klub, který nabízí prostor a vybavení pro nerizikové trávení volného času. U vybavení se jedná především o fotbálek, hřiště, šipky, kulečník, deskové hry, zkušebna s aparaturou a třeba knihovna. Dále sem patří základní aktivity pracovníků směrem ke klientům a to poradenství, doučování. Kluby dále nabízejí osvětové a výukové či programy, dále také kulturní programy např.: koncerty, promítání filmů, soutěže, workshopy.

v prvním stupni jde v první řadě o jednoduché aktivity, zprostředkovanou aktivitu, kterou klient vykonává sám a dobrovolně,

Ve druhém stupni aktivit se vychází z individuálních potřeb klienta či klientů, pracovníci jsou zprostředkovateli, ale navíc mohou poradit nebo podpořit jejich realizaci.

Třetím stupněm, jsou akce, které organizují sami klienti, pracovníci jim pouze pomáhají z realizací. Jde zde o různé turnaje, soutěže, které vymyslí sami klienti, pracovníci pouze dozorují a zajistí potřební materiál.

Přístupy k práci

Jsou dva základní přístupy: průtokový a doprovázející. Oba dva přístupy na sebe navazují. Průtokový se využívá na začátku činnosti, kdy se klub rozjíždí, doprovázející přístup převažuje tehdy když už je klub "zajetý" a klienti jsou stálí.

Průtokový přístup

Tento přístup se používá, když má klub široce vymezenou, nebo spíše ještě nevymezenou cílovou skupinu. Nebo ještě nemá klienty a shání je a chce se k nim dostat. Cílová skupina je tudíž těžko definovatelná, protože se klub snaží být dostupný pro většinu cílové populace. V klubu se tak vytváří určitá subkultura a větší míra anonymity. Dále jsou častým problémem konflikty mezi subkulturami, hodně klientů a málo času věnovat se všem.

Doprovázející přístup

Tento přístup se zaměřuje na velmi úzce vymezenou skupinu, tato skupina má jasné definiční znaky.“ Pracovník doprovází klienta, pomáhá mu s jeho problémy a vede ho z nich ven. Nabízí mu cestu. Cílová skupina má nastaveny jasné identifikační znaky, a tím je klient i celá cílová skupina velmi lehce identifikována, pracovník ví, kdo je přesně jeho klientem a ví, kdy a kde ho najít. „Významným rysem je, že se tento přístup opravdu úzce zaměřuje na svoji cílovou skupinu, kterou „doprovází“. Zajímá se o svou cílovou skupinu, pro kterou se snaží být přístupný, v co možná největší míře a počtu klientů, ale o ostatní se moc nezajímá a nesnaží se být dostupný pro všechny, protože to není prioritou tohoto přístupu".

odkazy

Literatura

• BEDNÁŘOVÁ Zdena, PLECH Lubomír. Sociální práce na ulici. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000, 150s. ISBN 80-7239-048-1.
• BEDNÁŘOVÁ, Zdena, PLECH Lubomír. Slabikář sociální práce. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003, ISBN 80-72369-148-8.
• KLÍMA Petr, a spol. Kontaktní práce. 2. vyd. Praha: Evropský sociální fond, 2008, ISBN: 978-80-254-4001.
• JEDLIČKA, Richard. Děti a mládež v obtížných životních situacích: nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. 1. vyd. Praha: Themis, 2004, 478 s. ISBN 80-731-2038-0.
• HERZOG, Aleš. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. In Komunitní spolupráce v ČR - Sborník z mezinárodní konference: Brno, 2003
• Nízkoprahové programy pre deti a mládež. úvod do problematiky. 1. vyd. Bratislava: Nadácia mládeže Slovenska, 2005, 136 s. ISBN 80-969-3480-5.

Související články

• Protidrogová prevence
• Nízkoprahové zařízení
• streetwork

externí odkazy

• Česká asociace streetwork
• [1]
• [2]

legislativa

• Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, dostupný např. na Zákony pro lidi.cz
• Standardy kvality sociálních služeb, dostupný např. na [3]