Zakázané uvolnění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o pravidlu v ledním hokeji. O filmu Jana Hřebejka pojednává článek Zakázané uvolnění (film, 2014).
Pokud hráč B vystřelí puk až za koncovou čáru zakázaného uvolnění, jde o zakázané uvolnění; v situaci A o porušení pravidla nejde

Zakázané uvolnění (anglicky icing) je nedovolený způsob hry v ledním hokeji. Nastává v situaci, kdy hráč jakkoli odehraje puk z vlastní poloviny ledové plochy (tj. před půlicí červenou čarou) tak, že bez dotyku dalšího hráče (ale i s případným odrazem od hrazení či ochranného skla) přejede až za branku soupeře. Takto hrát puk smí jen družstvo při hře v oslabení. Pokud se družstvo dopustí zakázaného uvolnění v době, kdy oslabené není, rozhodčí přeruší hru, po čemž následuje vhazování v obranném pásmu tohoto družstva, které navíc mezitím nesmí vystřídat.

Cílem pravidla o zakázaném uvolnění je znemožnit divácky neatraktivní způsob hry, kdy by se družstvo snažilo bránit tím, že jen bezmyšlenkovitě každý puk odpálí co nejdále od vlastní branky.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Používají se tři způsoby vyhodnocování zakázaného uvolnění. V původní podobě se zakázané uvolnění pískalo jen v případě, že se poté, co puk přejel brankovou čáru, jako první puku dotkl hráč druhého družstva; pokud k puku stihl jako první dojet hráč družstva, které ho odehrálo, o zakázané uvolnění se nejednalo. Od tohoto způsobu posuzování se v české lize a následně i podle mezinárodních pravidel IIHF upustilo po tragické nehodě Luďka Čajky v roce 1990, při které se Čajka sprintující za pukem srazil s hráčem druhého mužstva, spadl a narazil hlavou do hrazení, čímž si způsobil vážné zranění páteře, kterému posléze podlehl.

Proto bylo zavedeno automatické zakázané uvolnění, pro které rozhodčí přerušoval hru okamžitě, jakmile puk překročil brankovou čáru, takže již hráči neměli důvod závodit ve sprintu za pukem. Tato podoba pravidla však poškozovala i divácky atraktivní útočnou hru s dlouhou přihrávkou na najíždějícího útočníka.

Nejmodernější je tzv. hybridní zakázané uvolnění, při kterém čároví rozhodčí vyhodnocují, zda bude u puku dříve útočící či bránící hráč. Nejpozději v okamžiku, kdy první hráč dosáhne úrovně koncových bodů vhazování, se musí rozhodčí rozhodnout, zda může být hráč, jehož tým puk odehrál, u puku jako první – v tom případě je zakázané uvolnění zrušeno –, nebo zda zakázané uvolnění odpíská. Tento způsob rozhodování umožňuje týmu poslat dlouhou přihrávku, pokud jeho hráč může puk dostihnout jako první, ale zajišťuje bezpečnost hráčů tím, že sprint o puk končí úrovní koncových bodů vhazování (ještě deset metrů před koncem hřiště).

Mezinárodní pravidla IIHF, česká Extraliga ledního hokeje, americká NHL i mnoho dalších profesionálních soutěží používají hybridní zakázané uvolnění. Nižší a amatérské soutěže často používají automatické zakázané uvolnění kvůli ještě vyšší bezpečnosti hráčů.

Výjimky[editovat | editovat zdroj]

O zakázané uvolnění se nejedná v následujících případech:

  • pokud družstvo hraje v okamžiku odehrání puku v oslabení (kvůli trestu, nikoli např. při závěrečné power play soupeře),
  • pokud puk skončí v brance – v takovém případě je uznán gól,
  • puk je na zakázané uvolnění odehrán přímo z vhazování,
  • pokud mohl pukem podle názoru rozhodčích hrát některý z hráčů druhého týmu kromě brankáře,
  • pokud brankář opustí brankoviště nebo se mimo brankoviště pohybuje směrem k puku, případně zkouší puk hrát,
  • pokud puk před přejetím čáry zasáhne brankovou konstrukci.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Pravidla ledního hokeje 2014–2018 [online]. ČSLH. S. 49–50, pravidla 65–66. PDF. Dostupné online.